BULHARSKO 2007

Rozpálená Panonia

V kupé jsme opět sami. Což je sice příjemné, ale překvapující. Když jsem ty lehátka kupoval, tvrdili mi, že mi musí dát místa nahoře, protože dole už je všechno obsazené. A přitom je půlka vagónu volná.

Opice usínají okamžitě. My se s Čarodějkou ještě chvíli snažíme zírat do tmy. Míjíme nějakou horu s osvětlenou pevností... a pak usínáme také. Přejezd Bulharsko-Rumunské hranice registruji v polospánku. Prý Rumuni něčím kropili celý vlak, tvrdí Čarodějka. A trochu jí to poleptalo ruku. Nevím, spal jsem.

Máš průvodčí je chytrej jak televize. Plno keců, co měly Dráhy udělat a co ne, jaké jsme si měli raději koupit jízdenky, ale že by na záchodě doplňoval toaletní papír nebo že by usměrnil spolucestující, kteří si v nekuřáckém vlaku suverénně kouří, to ani náhodou.

Rumunskými horami projíždíme přískoky. Mám takový pocit, že víc stojíme, než jedeme. To ale není ještě nic proti tomu, co nás čeká v Maďarsku. Dlouho stojíme, pak kousek popojíždíme a znovu stojíme. Zpoždění už začíná jít do hodin. Prý někde spadly troleje. Kolem rozpálená Panonská nížina, teploty ke čtyřicítce. Pití nám už dávno došlo. Jelikož ve vlaku není jídelní vůz, bereme zavděk tím málem, co prodává průvodčí. Také už pomalu dochází. A vlak stojí a venku žhne slunce nevídaným způsobem.

Konečně jedem. V Budapešti máme zpoždění asi čtyři hodiny. Kdosi prorokuje, že v Bratislavě nabereme ještě větší, protože „naší díru“ v jízdních řádech už jsme propásli a budeme muset čekat, až se někam vejdeme. Je mi to jedno, až dojedeme tak tam budeme... Ještě koukám na osvícený Budínský hrad, pár potemnělých kopců táhnoucích se takřka z centra Budapešti, a pak usínám. Probouzím se v Čechách. A k mému překvapení se zpožděním smrsknutým na necelé dvě hodinky. Před osmou vystupujeme v Praze.

předchozí kapitola / obsah deníku