BULHARSKO 2007

Opět lazaret

Na autobusovém nádraží nás odchytává taxikář, a kam že jedeme. Pomorje? 25 leva. Děkuju, nechci. Po pár krocích další taxikář - prý za 20 Euro. Čím dál lepší. Nasedáme do autobusu, batohy házíme do kufru, platíme 4 Leva (za 2 dospělé – děti zdarma) a jedeme.

Autobus nás vysazuje na mysu Krotiria, přímo proti vstupu do kempu Diana. První zjištění – v „kempu“ není vůbec žádný prostor pro stany. Druhé zjištění – za třílůžkovou chatku chtějí 18 leva za noc a dokonce mají jednu volnou, takže to vůbec nevadí. Kemp je to skutečně malinký – několik chatek (zřejmě ve dvou cenových úrovních), prostor tak na tři čtyři karavany maximálně a restaurace. Okolí nic moc. Zprava i zleva staveniště, zřejmě nějakých budoucích hotelových komplexů, v širším okolí lesík tvořený převážně borovicemi a cedry, který by mohl být půvabný, kdyby nepřipomínal jedno velké smetiště. Ale pod kempem je malá pěkná čistá pláž a kemp má velice příjemnou, téměř rodinnou atmosféru. Na dvě přespání a trochu regenerace to rozhodně stačí. Pod nohama se tu navíc plete spousty štěňat a koťat, což s povděkem kvituje zejména Myšák.

Nějakou hodinku odpočíváme, pak jdeme k moři. Koupeme se a nacházíme bohaté naleziště různých lastur nezvyklých tvarů. Poté si chceme dát v restauraci večeři. Má poněkud vyšší ceny (no, musí to na něčem nahnat, když má tak levné ubytování) a takhle večer už téměř nic k jídlu. Takže končíme na tradičních kebabčatech s hranolky. Platíme 13 leva a hlavní účel – dostat do opic nějaké teplé čerstvé jídlo – to stejně nesplnilo. Co mi však vyloženě sedlo jsou jakési bylinné čaje, které tu člověku přinesou, když si prostě objedná „čaj“ (za 0,40 leva šálek, bohužel strašně maličký).

Večer dělá Čarodějka velké prádlo. Nemajíce kolíčky, ke šňůře ho přišíváme. Mám obavy, že mnozí ze spolubydlících nás považují za cvoky… Ale je to oboustranné. Já si o chlápkovi ze sousední chatky, co se nejdřív přeptá, zda jsme katolíci, a až poté nám podá ruku, taky myslím svoje :-)

V půl třetí v noci se budí Majda, že její špatně – a v zápětí zvrací. Čarodějka propadá panice, uvažuje o taxíku a o nejbližší pohotovosti. Horko těžko ji uklidňuju. Vyměňuju si s Majdou postel, lezu na palandu – a je mi okamžitě na zvracení taky. U stropu je naprosto nedýchatelný vzduch. Doklady a peníze tedy si strkám pod polštář a riskujeme spát zbytek noci při otevřených dveřích. Pak už je to lepší. Bohužel, Majdě je blbě i nadále. Ráno se se zvracením přidává i Myšák, které se navíc vrací průjem. A Čarodějka na tom není o nic lépe. Teď teprve náležitě oceňujeme strategickou polohu naší chatky těsně vedle záchodů. Čert ví, co se děje, už se zdálo, že to máme za sebou. Jestli ta včerejší ne zrovna dietní večeře…? No, jisté je jedno, že jakýkoli program na dnešek musí jít k ledu.

Já coby relativně nejzdravější vyrážím do nedalekého Pomorie pro nějaké léky, trochu dietní stravy a vyměnit další peníze, neb leva už nám pomalu docházejí. Procházím staveništěm neskutečně kýčovitého megahotelu a špalírem babek posedávajících podél silnice s cedulemi, že mají volné pokoje. Na hlavní třídě, která sice nepobrala příliš krásy (no, mám-li být upřímný, tak vůbec žádnou), ale přesto působí poměrně příjemně, je plná lidí a malých výborně zásobených obchůdků, se mi daří koupit většinu z toho, co potřebuji. Chleba, rýži… Sehnat černý čaj je trošku větší kumšt, vesměs tu všude mají jen bylinkové, ale i to se nakonec ve třetím obchůdku daří. Kurz tu mají směnárny trochu horší, než v Ruse a Tarnovu, ale čert to vem. Jen lékárnu tu nikde nepotkávám. Musím až do „starého města“. Nakukuju do malého kláštera uprostřed novodobé zástavby – rozhodně nejhezčího místa v celém městě. Míjím řadu šedých oprýskaných paneláků, zbytky nějakých polorozpadlých hal, pak procházím naopak čtvrtí luxusních vil v těsném sousedství ohromné skládky, postupně zavážející jedno z místních jezer. Nacházím lékárnu s velice ochotným personálem. Místo požadovaného živočišného uhlí mi nabízí nějaké rostlinné (má mnohem lepší chuť a prý je účinnější – u nás jsem ho ještě nikdy neviděl), laktobacilů mi dávají vybrat hned ze tří různých balení. Přicházím na trojúhelníkové prostranství, které snad má být hlavním náměstím. V jednom rohu staví autobusy, je to tu ale hrozně nepřehledné. Snažím se doptat, jestli v dohledné době nepojede něco ke kempu, nebo alespoň do „nového města“, ale jediným výsledkem je, že se ke mně jak vosy na med opět začínají slétávat taxikáři.

Dokonale se zamotávám ve zdejších uličkách, míjím kostel, procházím parkem proměněným v tržiště nejrůznějších tretek a kýčovin. Najednou jako bych se ocitl v jiném městě. Přístav s dlážděným nábřežím, kolem upravené vilky a příjemně se tvářící hotýlky. Zjišťuji, že zítra ráno odtud jede loď do Nesebaru – to by se opicím určitě líbilo. Jdu po nábřeží – a ejhle, další střih v tomhle filmu. Pobřežní promenáda volně přechází v naprosto zpustlou zónu mezi starým a novým městem. Míjím chátrající nádraží, kam vlak už dávno nejezdí, a další rozpadlé haly… Myšlenky se rozbíhají do všech stran… To město není nějak ošklivé ze své podstaty… Přesto ale působí velmi neutěšeně… Všechna města, co jsme zatím v Bulharsku potkali, působí více či méně divně… Neuspořádaně, špinavě, všude samý beton… Já vím, Bulharsko je hodně chudá země… Ale tohle přece ksakru není jenom otázka peněz… Vždyť tu rostou honosné hotelové komplexy, nóbl vily… Jenže to nemá hlavu ani patu, vše co je za ohradní zdí už zdá se nikoho nezajímá… Možná nedostatek vkusu, následek desetiletí komunismu, možná prostě jenom jiná mentalita… No nic, dost úvah, marodové v kempu čekají na nákup!

Dopoledne foukalo od moře a bylo celkem příjemně, teď (půl jedné) už je zase vedro na padnutí. Mám žízeň, a jelikož se mi nechce do čisté vody, Coca coly ani místních lepidel, riskuju navzdory dietě džus. Ty tu mají sice hodně drahé, ale dobré. Sednul mi. V dalším obchodě dávám ještě jeden litr a cítím se už mnohem lépe. Opice mezitím také ožily, zato Čarodějku nalézám v poloze ležmo, vypadající úplně chcíple. Také na chvíli zaléhám - a probouzím se za dvě hodiny.

Nechce se nám proležet úplně celý den, tak vyrážíme v pozdním odpoledni alespoň ke tři sta metrů vzdálené trácké hrobce. Její správce je z naší přítomnosti nadšený, zřejmě tu moc velký provoz nemá. Vypráví, dává nám text dokonce v češtině, dovoluje nám vylézt až na vrchol mohyly, prozrazuje, že to neskutečně pichlavé křoví, které tu kolem roste, snad nejpichlavější křoví, jaké jsem kdy v životě viděl, je nějaký citrus a pak ještě trhá v přilehlém sadu opicím broskve (které s ohledem na dietu obratem zabavujeme). My jsme z hrobky také nadšeni. Je nečekaně velká a má úžasnou atmosféru.

Večer jdeme ještě k moři. Na koupání to není, moře je dnes nějaké bouřlivé. Díky tomu se však dají na noc dokonce i zavřít dveře, aniž bychom se usmažili…

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku