BULHARSKO 2007

Směr Šipka

Přímo proti skanzenu začíná zelená turistická značka, stoupající na Šipku. Úplně klasická „naše“ pásová značka. Je tu také turistická mapa přírodního parku Bulgarka - tedy celé části Staré planiny mezi Gabrovem a Šipkou. Už letmý pohled stačí na to, abych zjistil, že obě mapy, co mám stažené z internetu, jsou tak trochu na nic, protože je na nich polovina vesnic, o cestách ani nemluvě, a značky vedou úplně jinudy. Snad s výjimkou hřebenovky naštěstí. Přefotografovávám pro případ nejvyšší nouze klíčovou část mapy a vyrážíme do hor.

Značení je překvapivě na velmi slušné úrovni. Akorát v jednom místě se značka z ničeho nic rozdvojuje, po chvíli se ale obě větve opět potkávají - byl to pozvolný výstup serpentinou a zkratka přímo do svahu.

Procházíme lesem do nějaké malé osady a pak pokračujeme po silnici k Sokolskému manastíru. Z venku by člověk skoro nepoznal, že je to klášter. Takové úhledné patrové stavení s vzezřením selského dvorce. Nápis nad vchodem nás však nenechává na pochybách.

Se slovníkem v ruce se snažíme vyluštit varovnou ceduli na přístupové cestě. No, ne moc úspěšně, ale zákaz vstupu to zřejmě není, spíš něco o tom, že je zakázáno rušit život v klášteře (s čímž mi trochu nesedí odvolání na jakýsi zákon a pokuta 500 leva, ale možné je všechno - i to, že klid v klášteře je nařízený zákonem :-)).

Mezitím doráží nějaký zájezd poutníků. Necháváme je projít před námi a nenápadně je pozorujeme. Všichni míří ke krásně zdobené kapli na nižší terase pod klášterem. Uvnitř kaple (stejně jako ve všech kostelech tady) se prodávají svaté obrázky, svíčky a nějaká literatura. Nejen zvenčí, i celý interiér kaple je bohatě vymalovaný (fotit se tu ale bohužel smí jen za 10 leva, což mi přijde moc). Tady kupují a zapalují svíčky. My se přidáváme též, tenhle zvyk jsme si oblíbili již kdysi v Holandsku... Pak většina poutníků sestupuje do prostoru pod sousední kaplí, kde je průhled do nějaké jeskyně, snad pozůstatku původního jeskynního kláštera. Nakonec zacházejí kamsi za kapli, kam by mě bývalo vůbec nenapadlo jít. Tady objevuju duchovní srdce tohohle kláštera - malou jeskyňku plnou svatých obrázků a květin, kde z jednoho místa skály kape voda do kamenné mísy. Jen kapka po kapce... A lidé k ní poklekají, tu trošku nakapané vody malým kovovým kalíškem nabírají a buď jí pijí nebo si s ní omývají oči...

Ještě chvíli sedíme na lavičce na okraji srázu a nasáváme magickou atmosféru tohoto místa. Pak dobíráme v kašně na nádvoří vodu, opice testují malé dětské hřiště před klášterem, a pokračujeme dále do hor.

Stoupáme stezkou podél potůčku, pak po větší cestě a zase pěšinou. Cesta je stále dobře značena. V jednu chvíli se otevírá výhled na hřeben východně od Šipky. Šipka s kamennou věží je přímo nad námi. Ale ještě pěkně vysoko...

Stále procházíme bučinami s příměsí javoru a habru. Při cestě kvete rulík. Člověk by skoro nepoznal, že není někde v Karpatech. Po zkušenostech s mnohem severnějšími horami jižního Slovinska jsem tu čekal úplně jinou vegetaci.

Několik kilometrů před Šipkou cesta v rozporu s mapou nejde po silnici, ale svahem pod ní. Naštěstí. Neustálé kvílení brzd kamiónů snažících se sjet zdejší serpentiny, které se nad námi bez ustání ozývá, dává dost jasně tušit, co by nás bývalo čekalo. Poslední kilometřík po silnici - poté, co se nám značka ztratila kdesi v křoví nad ní - úplně stačí...

V průsmyku spousta kiosků a spousta tiráků. Většina kiosků už ale touhle dobou zavřená (je skoro sedm). Kotvíme u jednoho, co má ještě otevřeno. Prodavač umí celkem obstojně česky. Opicím kupujeme nějaký sendvič za 2 leva - ohřívaný sice v mikrovlnce, ale výborný. Sami si kupujeme veliký kelímek jogurtu z bůvolího mléka (7,2 % tuku) - zřejmě nějaká místní specialita, neboť jí inzerují na každém ze stánků. K tomu půllitr ajrjanu (1,20 leva), který se po zjištění, že ho tu mají běžně i v hospodách, pomalu stává naším nejoblíbenějším nápojem. Celkově je tu ale dost draho (sousední kiosek, od kterého jsme vycouvali raketovou rychlostí, chtěl za kebabče + obloha + Coca cola přes 8 leva!).

Míříme na vrch Šipku, jinak též Stoletov. Ve svahu kousek od památníku cara Alexandra nacházíme několik pěkných terásek - dost možná pozůstatek nějakých dělových pozic. Na jedné z nich házíme „širák“. S Myšákem se pak ještě jdeme podívat na vlastní vrchol kopce na západ slunce. Nádhera. Výhled na nekonečné masivy Staré planiny západně i východně, k jihu do Údolí růží hluboko pod námi a za ním sousední pohoří Sredna gora... Všechno pomalu rudne v zapadajícím slunci a pak postupně temní. Fouká solidní vichr, máme skoro co dělat, abychom se na skaliscích „Orlího hnízda“ udrželi. A řádně ledový. Na věži se svítí. Nevím, jestli tam takhle pozdě někdo je, nebo se tam svítí stále. Raději to nezjišťujeme - nechce se mi nikomu vysvětlovat, kdeže jsme se tu takhle v noci vzali a kam jdeme. Přeci jen, utábořit se na „nejposvátnějším místě všech Bulharů“ je možná trošku drzost :-).

Už po tmě vaříme večeři (zeleninový bujón proměněný zbytky chleba na dokonalou kaši) a zaléháme pod koruny buků lomcovaných téměř vichřicí...

Dopoledne se konečně rozhlížíme po celém areálu bojiště. Kříže, pomníky, děla. Působivé, přiměřeně pietní. Kamenná věž, stojící na jednom z vrcholů (údajně na tom nejvyšším) slouží zároveň jako rozhledna i jako muzeum. Výhled z vrcholu věže nenabízí o nic víc, než výhled ze sousedních skal. Ale muzeum je velice pěkné. Obrazy generálů, plánky jednotlivých fází bitvy, zbraně a připomínky na útrapy, které tu vojáci museli snášet. No, z některých obrazů ze zimní fáze bojů je mi zima ještě teď.

Při návratu do průsmyku si neodpustím ještě jednu porci bůvolího jogurtu s ajrjanem, zatímco opice „snídají″ zmrzlinu a Čarodějka kafe. Na další cestu kupujeme litr a půl balené vody, protože už nám skoro dochází a v tomhle stánkovém blázinci moc nevím, jak a kde si o ni říct. A v kiosku, tvářícím se jako turistické informace, za 3 leva turistickou mapu přírodního parku Bulgarka (zhruba tu, co visela dole u skanzenu). Bohužel žádnou jinou část pohoří nemají.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku