PANONIE 2009

Slaniska

Popojíždíme jen kousek, k vyschlým solným jezerům mezi vesnicemi Akasztó a Dunatetétlen. Jarek má z leteckých snímků vyhlídnuté veliké jezero Böddi-szék severně od silnice. Sotva vystoupíme z autobusu, padne nám do oka kvetoucí jitrocel přímořský, o kousek dál limonka podunajská („slaněmka”) a na cestě se krčící kafranka roční. Přilehlé rákosiny jsou plné nějakých rákosníků (?).

Vlastní jezero je ale naprosto pusté. Vyschlé a spasené. Z krajinářského hlediska něco úžasného - takovouhle zasolenou bílou plán do nedohledna porostlou jen tu a tam trsem nějaké trávy jsem ještě v životě nikde neviděl. Ale z botanického hlediska nic moc. Otáčíme se tedy a přecházíme na jižní stranu silnice, kde je sice mnohem menší, ale nepřepásané „jezero” Bába-szék. Po vodě tu teda taky ani památky, ale kytek spousty. Hned u silnice trs vzácné zeměžluče slatinné, o něco dál pás hvězdnice slanisté, jak by je tu někdo vysel, plantáž jitrocele přímořského a ještě o kousek dál solná pláň, na níž se střídají krásné trsy solničky rozprostřené (foto), skrytěnky (foto) a jakési hrozně tuhé trávy.

Když jsme jeli včera kolem, určitě tu stála dřevěná pozorovatelna na ptáky. Teď nic. jen pár děr v zemi a informační tabule o výskytu a ochraně dropů. To jsou mi věci...

Zpátky na Slovensko jsme to chtěli vzít po dálnici kolem Budapešti. Ale nesehnali jsme u benzinové pumpy dálniční známku. nevím, jestli neměli, nebo nebyli pánové schopní prodavači vysvětlit, co vlastně chceme. Tak jedem po okrskách. Mimochodem – přímo v pangejtu u benzínové pumpy nacházíme opět kotvičník.

V Rétszilaz se stavujeme v bufetu na malou svačinku (někdo kafe - 140 forintů, já zmrzlinu - 130 forintů za kopeček, a není nic moc) a pak už uháníme k severu. Krajina nejdřív celkem placatá, vesničky tvořené přízemními zděnými domky na půdorysu L, čím víc k severu se začíná zvedat a v místech, kde protínáme pásmo tzv. Zadunajských hor, už jsou velice pěkné krasové hory, která by lákaly k podrobnějšímu průzkumu. Už zbývá jen pár kilometrů do Komárova, když Jarkovi najednou dochází, že v tom bufetu v Rétszilaz zapomněl batoh se všemi doklady a dalšími věcmi! Takže nás vysazuje u nejbližšího lesa, ať si tu hodinku botanizujeme a vrací se těch víc jak 100 kilometrů zpátky.

Místečko zrovna nic extra. Akátina, železniční trať. nějaký čilimník (foto), u trati sytě modrý pilát lékařský (foto) a prales již zralého chebdí, podél cesty liána nadmutice bobulnatá (foto) a v poli pak černucha a jakýsi zvláštní rmen. Za hodinu už čekáme zpátky u silnice, i když je jasné, že takhle brzo být zpátky nemohou, to by musely vzít helikoptérou. tak sedíme, klábosíme... a vymýšlíme nejrůznější teorie, třeba jakpak se asi po vsi doptávají na majitele bufetu, pokud už mezitím zavřel. Za dvě hodiny, dvacet minut jsou zpátky jako na koni - s batohem!

Takže konečně můžeme na to Slovensko. Komárom (Maďarská půlka města) působí celkem příjemně, Slovenské Komárno spíš jako obrovské sídliště. Někde by tu měla být pevnost, ale od silnice vidět není.

I přes zdržení a pokročilou hodinu nám chce Jarek ukázat alespoň jednu lokalitu na Slovensku. Krajinou k nerozeznání od té ve středním Maďarsku (včetně architektury vesnic) nás veze k nádraží v Tvrdošovcích, kde před několika lety objevili úžasné slanisko. na místě nás však čeká zklamání. Slanisko je zarostlé rákosím a jakousi ruderální vegetací, fakticky zaniklé. Po důkladnější prohlídce (za nedůvěřivých pohledů místních) objevujeme alespoň něco zbytků slaništní vegetace - lebedu pobřežní, pelyněk slanomilný a kolegy velmi považovaný, byť už naprosto uschlý pcháč žlutoostenný. Až na odlehlé louce u malého rybníčku, která je zjevně pravidelně kosená nebo spásaná, to je lepší. V pobřežním pásmu jakási bahnička, na břehu polej a o kousek dál pryskyřník sardinský.

Už není na kytky skoro vidět. Málem jsme přehlídky i víc jak metrovou pouvu řerňolistou. nejvyšší čas myslet na návrat. Bereme to po povážské dálnici. Díky ne zrovna dobrému značení máme možnost podívat se hnedka dvakrát na osvícený Beckovský hrad, ale ono víceméně není kam pospíchat. Je víc než zjevné, že autobus před devátou už (my, co potřebujeme do Prahy) nestihneme, a nejbližší vlak jede až v jednu v noci. Postupně vysazujeme Moraváky, do Brna přijíždíme v jedenáct. No, teda čekat tu dvě hodiny, to se nechce. takže ještě změna plánu, nocleh v ekocentru a návrat až ráno. Bez problémů. Třebaže cestovat vlakem s víc jak jedenou banánovou bednou herbářových položek není žádná švanda :-)

předchozí kapitola / obsah deníku