SASKÉ ŠVÝCARSKO 2014

Schwarzbech(tal)bahn

Ráno vyrážíme po bývalé úzkokolejce z Hohnesteinu do údolí Sebnitz. Přesto, že byla zrušena již před více než šedesáti lety, její těleso je stále vesměs dobře zachovalé. Pouze před Ehrenbergem narážíme na úsek, který byl zjevně rozorán. Nejsevernější část trati přes Ehrenberg tedy vynecháváme a po „Staré české sklářské cestě″ míříme přímo do Lohsdorfu. Po asfaltce mezi poli připomínajícími učebnici obilovin (roste zde pšenice, žito, ječmen i oves), pod dohledem páru luňáků a kolem slaďounkých třešní. Po čtyřech dnech skal je tohle příjemná změna.

pozoruji luňáky (foto Majda)

Dneska je vedro. Na hřebínku mezi poli to příjemně profukovalo, zato průchod Lohsdorfem je úmorný. Na konci nás však čeká překvapení. Zrekonstruované nádražíčko i s kouskem trati. Zřejmě nějaká parta nadšenců. Snad ona se stará i o těleso trati, aby bylo průchozí, neb i v místech, kde oficiálně nevede žádná cesta, je zjevně pravidelně vysekáváno.

Kromě krátkého úseku procházejícího pastvinou a jednoho chybějícího mostu je úsek pod Lohsdorfem projitelný komplet, včetně obou tunelů a mostu přes Sebnitz.

Zato pokus o průchod údolím Sebnitz po sotva dvou kilometrech končí u dvou zbořených lávek. Jasně, dalo by se brodit. Ale nevíme, co nás čeká dál, kolik je tu toho ještě poničeného, a únava vítězí. Ze zastávky Mittelndorf jedeme vlakem. Tři zastávky, čtvrt hodiny jízdy, za skoro čtyři eura (dospělák + dítě). Uff!

Na Sebnitzském nádraží se vše leští těsně před vypuknutím oslav zítřejšího znovuobnovení železničního spojení do Dolní Poustevny. Konečně, po více jak dvou desítkách let planých řečí! Bohužel až zítra. Dnes nás ještě, naposledy, čeká pěší přechod hranic.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku