LINZ 2009

Na Pöstlingberg

Přes noc trochu nasněžilo. Ne moc, ale bílý poprašek příjemně dokresluje předvánoční atmosféru. A byť je možná větší zima než včera, není tak sychravo a tudíž mnohem příjemněji. Konečně zjišťujeme, k čemu slouží ty zvláštní pokladničky rozvěšené po sloupech, které jsme včera považovali za nějakou veřejnou sbírku. Je to prodej novin. Prostě se ráno kapsa naplní novinami, lidé chodí, berou si noviny a do kasičky hodí příslušný obnos! Jak má ksakru člověk holkám vysvětlit, PROČ za to ty lidi platí, když by to přitom mohli klidně odnést bez placení… Nejspíš to tu nikoho ani nenapadne!

Do města míříme opět jinou cestou – přes výšiny Freinbergu kolem katolické vysoké školy Aloisianum, od níž se otvírá nádherný výhled na město i kopce v jeho okolí, a pak po okraji parku, který by také určitě někdy stál za bližší prohlídku. Nedá se ale stihnout všechno, a dnes máme namířeno na protější horu, která už na nás za Dunají vykukuje – Pöstlingberg.

Po hřebenu předměstskou čtvrtí Römerberg přicházíme k malinkému kostelíku sv. Martina, prý nejstaršímu kostelu v Rakousku. Poučen průvodci, že mimo dobu mší (kterou jsme ráno propásli – to bychom si museli trochu přivstat) je uzavřen, obhlížím ho pouze zvenčí. Čarodějka, předběžnými informacemi nezatížena, bere za kliku – a světe div se, ono je otevřeno. Sice jen do malé předsíňky, ale aspoň tak. Dovnitř je vidět prosklenými dveřmi, a dokonce se tam dá i rozsvítit! (Zhasnout nikoliv – zřejmě je to nastavené na časový spínač, aby někdo nenechal rozsvíceno celý den.)

Přes zámek sbíháme do centra na hlavní náměstí, odkud vyjíždí speciální tramvajky na Pöstlingberg. Už jsme je tu obdivovali včera… V protějším informačním středisku koupit jízdenky (zpáteční 5,60 euro, děti polovic), holky ještě stíhají vyžebrat něco suvenýrů, připomínajících, že Linz je letos Evropským městem kultury, a můžeme nasedat. V infocentru nás upozorňovali, že před prvním jízdou musíme jízdenky označit – ale kde? Marně ve voze hledáme nějaké označovadlo. Nakonec se nás ujímá nějaký domorodec a vyvádí nás z vozu zpátky na perón – jízdenky je nutné označit ještě před nástupem!

V prvním úseku jede Pöstlingbergbahn, jak je tahle trať nazývána, městskými ulicemi jako jakákoliv jiná tramvaj. Poté, co v Urfahru míjí historické nádražíčko, začíná se škrábat strmě na vrchol. Trať je ve zbrusu novém kabátu, na přelomu loňského a letošního roku prošla radikální přestavbou. Při ní byl změněn rozchod kolejí (kvůli napojení na tramvajovou síť) a kvůli tomu nahrazeny historické vagónky, které jsme zahlédli na starém nádraží, těmito novými. Řada železničních nadšenců přestavbu kritizovala jako zbytečnou a vyjadřovala pochyby, jestli o „novou“ Pöstlingbergbahn, která ztratí onen punc starobylosti, vůbec bude zájem. Nemám s čím srovnávat, ale mohu zodpovědně prohlásit, že zájem rozhodně je (i v tomto zimním mrazivém dni jsou všechny spoje narvané k prasknutí) a jízda po této údajně nejstrmější adhezní trati v Evropě je i v nových vagóncích úžasný zážitek.

Konečná tratě je v jedné z bašt Pöstlingbergské citadely. K poutnímu chrámu jen pár schodů mezi malebnými baráčky. Pěkně mrazivě to tu fučí. Čarodějka si před bazilikou kupuje další porci horkého punče (hrníček dětského k tomu dostáváme návdavkem zdarma), v malé kryptě obdivujeme zdejší Betlém a ještě více atmosféru zdejšího chrámu. Množství svíček, votivní kaple s desítkami různých vzkazů, sošek a obrázků… Působí tak nějak domácky, zabydleně, ne tak honosně odtažitě, jako třeba příbramská Svatá Hora.

Rozhlížíme se po nějaké šipce k zoologické zahradě. Nic. Tak sedáme znovu na tramvaj a sjíždíme pár stanic na zastávku Tiergarten. Rodinné vstupné 7 eur je celkem příjemné. Jinak ale zahrada nic moc. A nebude to jen tím, že touhle dobou je všechno zalezlé někde v ubikacích (nepřístupných). Ploty, mříže, ušpiněná akvária… Naštěstí tu mají vesměs nenáročné druhy – domestikované kopytníky, drobné ptáky… I když panda červená sedící smutně u mříže působí hodně depresivně. Pěkně mají dělané informační tabulky – s názornými piktogramy o prostředí, ve kterém jednotlivé druhy žijí, čím se živí, zda žijí samotářsky nebo ve skupinách a jak moc jsou ohrožená. Ale to je trochu málo, k tomu člověk nemusí chodit do ZOO.

Tramvaj nám ujela před nosem, a tak popocházíme na další zastávku a ještě na další zastávku. Čtvrť zahradních vilek, mohutný cedr, zajímavý výhled na protější Freinberg s rozhlednou, stará usedlost s hospodou, momentálně bohužel zavřenou. Tajně jsem doufal, že dojdeme až k původnímu nádražíčku v Urfahru, nebylo by špatné ho prohlédnout. Ale holky jsou zmrzlé a představa, že bychom museli čekat půl hodiny na další spoj, se jim ani trochu nelíbí. Tak nasedáme stanici před nádražím – a za chvíli jsme opět v Linci na náměstí.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku