SEDMIHRADSKO 2008

Máme vůbec odjet?

Ten odjezd byl jak prokletý. První problém nastal už při kupování jízdenek. Nějak jsem si neuvědomil, že na slevu Citystar je nutné kupovat lístky minimálně s třídenním předstihem, takže když jsem napochodoval k pokladně, zjistil jsem, že se nám to opomenutí prodraží o 1800 korun. Ale odkládat odjezd se nám kvůli tomu nechce.

Den před odjezdem nabírá Čarodějka hlavou jeden pražský podchod. Menší otřes mozku či tak něco... Ale prý je to v pohodě. Takže v pátek večer míříme na nádraží.

Míša neustále otravuje, ať jí ukážu její zbrusu nový pas. „Počkej, ve vlaku bude času fůra. Tady to akorát ztratíme.“, odbývám ji. Na nádraží jsme o tři čtvrtě hodiny dřív, vlak tu ještě nestojí, takže svoluji a lovím v tašce pasy. A při té příležitosti s hrůzou zjišťuji, že nemám občanku! V prvotním šoku prohlašuji, že se nic neděje, že to risknu projet bez dokladů, zatímco Čarodějka se snaží dovolat babičce, jestli jsem ji náhodou nezapomněl u ní při přehazování věcí před odjezdem. Neúspěšně. Telefon nikdo nebere a čas letí. Teď už by se tejně nestihlo pro ni dojet, i kdyby tam byla...

Nastupujeme do vlaku. Na tabuli naskakuje dvacetiminutové zpoždění. Čarodějka konečně zjišťuje, že občanka je skutečně na Střížkově. Babička si bere taxíka, stejně to ale vypadá beznadějně. Čarodějka propadá panice z případného pokusu o přejezd hranic bez dokladů (při zpětném pohledu nutno podotknout, že oprávněně - nebyla by šance) a velí k vystoupení z vlaku. Pojedeme holt zítra. Opice řvou. Zmatek nad zmatek. Zpoždění se zvětšuje na půl hodiny. Babička volá, že už je u Fantovy kavárny. Letím jí naproti. Hlavní nádraží je však celé v rekonstrukci a kde bývaly schody do Fantovy kavárny je dnes dřevěné bednění. Zmateně pobíhám kolem, snažím se telefonovat, ale pletou se mi čísla. Hele, támhle je… V poklusu děkuji a prchám zpátky k vlaku. Půl hodina od regulérního odjezdu právě uplynula. Čarodějka mezitím přesvědčuje výpravčího, že teď nám přeci už nemůže odjet. Zbytečně - vlak stojí na perónu ještě dalších deset minut. A já nejmíň do Kolína chytám dech...

V lehátkovém kupé jsme sami, takže cesta je pohodlná. Jako obvykle se probouzím v Bratislavě a pak střídavě pokukuji z okna a snažím se naučit alespoň několik základních rumunských frází. Od loňska se toho venku moc nezměnilo, takže krajině věnuji menší pozornost, než obvykle. Opice se hádají, Čarodějka si polévá vařícím kafem nohu, za oknem pálí sluníčko a ubíhají lány polí. Prostě pohodička…

Poslední hodina cesty už se hrozně táhne. Konečně projíždíme elektrárnou, nad námi se objevuje Devská pevnost a vlak zastavuje v Devě.

následující kapitola / obsah deníku