SEDMIHRADSKO 2008

Do nitra Trascau

Jsou čtyři hodiny. V půl šesté nám jede vlak, kterým by se dalo dostat k horám. Na nejbližší zastávku by to mělo být podle mapy asi tak čtyři kilometry. Rozhodujeme se zkusit to. Opět úmorná cesta do asfaltu. Opět stopování. Zastavuje nám první auto, do kterého máme šanci se nacpat. Dodávka nějaké zahradnické firmy s osádkou mladého příjemného páru. Zajíždí s námi až k železniční zastávce Cut. Ještě štěstí, že tu lidé berou - to rozhodně nebyli čtyři kilometry!

Zastávka není obsazená, musíme tedy kupovat lístky ve vlaku. Dobrá kovbojka. Přichází průvodčí, říkám mu, že jedeme z Cutu do Aiudu, on se třikrát ujišťuje, odkud kam že to vlastně jedeme... a odchází. Vrací se po půl hodině. Jestli jedeme do Alba Iulie. Znovu mu tedy opakuji, že jedeme z Cutu do Aiudu. Cosi mi vysvětluje a opět odchází. Skoro už to vypadá, že se mu nechce vypisovat s jízdenkou a nechá nás jet bez placení. Omyl. Když se objevuje po třetí, drží v ruce bloček s jízdenkami. Opět něco složitě vysvětluje. Znovu mu musím zopakovat, odkud kam že vlastně jedeme. Ukazuje, že za opice platit nechce. No fajn, tím líp. Ale kolik mu teda máme dát? Bez mrknutí oka píše propiskou na koženkovou sedačku číslici 100. Cože? Tak to teda ne, toliko už o cenách místních železnic vím. Trhá dvě jízdenky u částky 4,70 a obratem ji přepisuje na 5,10. Zjevně alespoň něco do kapsy... Dostává jedenáct lei, s vracením drobných se neobtěžuje a odchází. Čert ho vem.

Aiud je jediné z nádraží, co jsme potkali, které má trojjazyčné označení. Rumunsky, maďarsky a německy. Před nádražím stojí autobus s nápisem Rimetea. A pak že se zázraky nedějí. Okamžitě se rozhodujeme vzdát se prohlídky Aiudu a nastupujeme. Míjíme Aiudskou pevnost (krásná - třeba se sem ještě někdy podívám), projíždíme řadou vesnic, sice úhledných, ale úplně jiných, než ty, kde jsme byli ještě dneska v poledne, pak Valisoarskou soutěskou a ocitáme se v překrásné kotlině lemované skalnatými, travou porostlými kužely připomínající spíš sopečnou krajinu, byť jsme tu ve vápencích. Za chvíli jsme v Rimetei. A to jsem si myslel, že sem dorazíme po úmorné cestě z Aiudu tak někdy pozítří.

Rimetea je příjemná vesnička. První, čeho si člověk všimne, je zástavba. Zděné obílené domky jeden jak druhý, v patře dvě okna a trocha štukového dekoru a v přízemí, které je spíš polosuterénem, vinný sklípek. Řada z nich je otevřená a před nimi houfy lidí (na terasách v okolí, kde dřív zjevně byli vinice, jsou však dnes pastviny, takže netuším, co zde točí). Druhá věc, která člověku dojde v zápětí, že ze všech stran zaznívá Maďarština. A do třetice, že je tu spousty turistů. Dokonce i koňské povozy, křižující vesnici, nevozí zdaleka jen dříví a seno, ale minimálně z poloviny i výletníky.

Kotvíme v domě, který má kromě sklípku i restauraci. Jídelní lístek primárně v maďarštině a až pod tím rumunsky. Najednou nám ta rumunština připadá úžasně srozumitelná :-). Ale ono je to jedno, protože z něj stejně skoro nic nemají. I to je však fuk, protože to co mají, je výtečné. Lepší mamaligu s brynzou a zakysanou smetanou jsem nikde jinde nejedl. Chceme večeři zakončit nějakým vínem, když už je to tu všude samý vinný sklep, ale nedostáváme příležitost. Hostinský se nás hodnou chvíli vůbec nevšímá a pak rovnou posílá syna s účtenkou. V duchu nadávám na jeho hulvátství, než se později dočítám, že v Rumunsku není zvykem doobjednávat si v restauraci něco dodatečně.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku