SEDMIHRADSKO 2008

Konflikt

Opice jsou ze salaší nadšené. Hned že musíme jít koupit nějaký sýr. Zatímco obdivují telata v ohradě, jde nám naproti nějaký bača. Prý jestli máme nějaký problém a jestli něco nechceme.

Horko těžko se domlouváme, že bychom koupili nějaký sýr a případně i mléko. Scházíme k salaši, kde zrovna něco kutí plno dalších lidí a mezi nimi se motá osel. Vypadá hodně nuzně. „Bani, bani“, stále opakuje. Vyndáváme nejprve láhev, potom ešus. Paní přináší ohromný vak brynzy. „Bani, bani!“ Konečně nám dochází, že nechce „baně“, ale peníze. V tu chvíli se dopouštím největší chyby – vytahuji celou peněženku. Vyndávám desetileiovku, on se sápe po dalších dvou. To je moc! Vrtím hlavou a beru si peníze zpátky. Paní ukazuje, že je té brynzy hodně. To jo, to by za těch třicet lei nejspíš stálo, ale co bychom ní dělali? Nám stačí trochu pro chuť. Zatímco se s ní Čarodějka snaží nějak domluvit, chlápek, co nás sem přivedl, na nás cosi řve. Pak bere do ruky železnou tyč a začíná s ní nebezpečně šermovat kolem dokola. Co chce nerozumíme, ale silně to vypadá jako nějaké výhružky. Spěšně hážeme batohy na ramena a mizíme.

Míříme napříč planinou Comarnice. Kocháme se její krásou, fotografujeme… Když tu za námi zuřivý štěkot psů a křik. Zas ten chlápek! Žene se za námi, stále ještě s tou železnou tyčí v ruce, a také se smečkou psů. Safra, tohle vypadá vážně. Mává rukama jak větrný mlýn. Hrozí nám, a nebo chce, abychom se vrátili? Zakazoval nám snad předtím průchod přes jeho pozemky a teď je rozčilený, že jsme ho neposlechli? Volá nás zpátky, aby nám přeci jenom něco prodal? A nebo nás chce okrást? Uklidňuji Čarodějku (a taky tak trochu sám sebe), že kdyby nás chtěl dohonit, tak už nás dávno chytnul. S těžkými batohy a dvěma malými dětmi bychom neměli proti horalovi zvyklému na pohyb ve zdejším terénu žádnou šanci. Psi se ale nebezpečně blíží. Nečekáme na nic a dáváme se na útěk. Hlavně se dostat co nejdřív k lesu. Tam máme když tak přeci jen lepší možnost nějaké obrany, přinejmenším proti psům.

U salaše na druhém konci planina jsou také psi a lidi. Nehuláká něco na ně? Nenadběhnou si nás? Konečně les. Klopýtáme o kmeny i o balvany mezi nimi. Zdá se, že se už za námi neženou. Není slyšet žádné praskání větví, ani štěkot psů už se zdá se nepřibližuje. Stejně ještě trvá hodnou chvíli, než se odvažujeme sednout si a trochu se vydýchat. Cesta je někde vpravo od nás. Tam je ale taky ta druhá salaš, tam nemůžeme. Klopýtáme dál krasovým lesem, obcházíme několik ohromných závrtů. Za chvíli už zase nevím, kde jsme. Před námi se otevírá hluboké údolí za nímž už je vidět hřeben polonin, na nějž míříme. Zkoušíme ho obejít zleva. Vrstevnicová chůze prudkým svahem je o zničení kotníků. Ale zvolili jsme správně. Po chvíli vycházíme z lesa a před námi je sedlo, spojující tyto planiny s hřebenem Jigoretu.

V sedle zjevně opouštíme kras. Terén už není tak kamenitý, místo trsů mateřídoušky tu kvete vřesovec. Po pastvině jsou rozhozené ohromné prastaré solitérní buky jak někde v zámeckém parku. Nádhera.

Je tu taky vydatný zdroj vody. Uvažujeme, že bychom se tu utábořili. Jenže nedaleko jsou slyšet hlasy. Usazujeme se pod jedním z buků, holky vaří na plynu večeři, já jdu mezitím k napajedlu pro vodu a cestou nenápadně okouknout, co je to za lidi. Jsou to dva Rumuni, nejspíš dřevorubci. Nesmírně přátelští. Hned se se mnou dávají do řeči, podávají ruce a nabízejí pálenku na připití. Jemná, lahodná, jen co je pravda. Cestou zpátky mě čeká druhá runda. Snaží se mi vnutit zbytek. Odmítám, tak mi alespoň trochu do druhé flašky odlévají. Čarodějka chce stejně ale raději někam popojít. Ze setkání s cholerickým bačou se ještě úplně nevzpamatovala.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku