VIHORLAT 2006

Lehátkovým vlakem na východ

Když nám kamarád oznamoval, že bude mít svatbu, nebylo by na tom v podstatě nic zvláštního. Pořád se někdo žení a vdává. Kdyby to ovšem nemělo být v nejvýchodnějším cípu Slovenska. Letmý pohled do kalendáře potvrdil, že by snad díky státnímu svátku mohla být šance uvolnit i Myšáka na pár dní ze školy, takže záhy bylo jasné, že když už se pojede do takových dálav, rozhodně to nebude pouze v roli svatebčanů.

A tak nás úterní noc zastihla v lehátkovém kupé rychlíku Laborec směr Humenné. Autobusem by to sice bylo o něco levnější, ale kdo se má kodrcat 800 kilometrů vmáčklej mezi sedačky. Nehledě na to, že opice se na „spinkací vláček” těší od první chvíle, kdy ho kdysi na nádraží zahlédly...

Kupé máme sami pro sebe, což je pohoda. Přejezd hranic probíhá bez problémů, třebaže jsem doma zapomněli pas - česko-slovenským celníkům naštěstí stačí občanka i na děti. Probouzím se zrovna, když míjíme štíty Tater, vypínající se v ranním svítání. Asi nějaký speciální budík - už se mi to podařilo poněkolikáté. Znovu se probírám někde před Košicema. Jedeme podél Hornádu, místy krasové skalky, místy ohromné zpustlé tovární komplexy. Pak průjezd Košicema, Slánskými vrchy a nesmírnou plackou Dolního Zemplína. Potom už se na obzoru objevují vrchy Vihorlatu - náš cíl. Míjíme zříceniny Brekovského hradu, stojícího přímo nad železnicí, a už stavíme v Humenném.

Na Slovensku dosud nezrušili železniční policii. A zjevně, stejně jako ta česká blahé paměti, nemá nic lepšího na práci, než pokutovat kolemjdoucí, co si zkracují cestu přes koleje. Málem se s ní seznamujeme na můj vkus až příliš důvěrně. Zrovna pokukuju po jedná pěkné pěšince, mířící na druhou stranu kolejiště, když v tom spatřuji, jak jakási uniformovaná postava zastavuje a pokutuje dva chudáky, co si to štrádovali pár kroků před námi. Takže zpátečka. To zas jednou byla klika!

Díky tomu ale objevujeme příjemné městské tržiště. Spousta ovoce a zeleniny za ceny vyloženě směšné. U jedné babky kupujeme kilo hrušek za 15 korun slovenských, u vedlejší si vybíráme pár žlutých drobounkých rajčátek. Vůbec je nechce platit, nakonec jí vnucuju alespoň pětikorunu. Na trhu je hnedka i veřejný vodovod, takže omýváme úlovky a vyrážíme do hor.

No, teda, do hor ještě ne. Ještě nás čeká průchod dvěma sídlišti a jednou vesnicí. Sídliště tu vypadají dost ošuntěle. Ne zpustle, to rozhodně ne, ale hrozně šedivě. Výrazně kontrastují s krásně upravenými rodinnými domky v okolí i se dvěma honosnými moderními kostely, postavenými přímo uprostřed jednoho ze sídlišť.

Cesta po silnici do Jasenova je nekonečná. Vesnice dlouhá jak týden. Míjíme pěknou hospůdku ve stylovém stavení s verandou, porostlou vinou révou. Míjíme jí se slovy, že přeci nepolezeme hned do první hospody, kterou potkáme. Celý zbytek cesty pak hořce litujeme, protože nic takhle malebného už nikde nepotkáváme - všude jen betonová krychloidní socialistická pohostinství.

následující kapitola / obsah deníku