ORAVA - LIPTOV 2010

Kostel podle artikulí

Přes novou vilovou čtvrť a pak loukama stoupáme na Tupou skalu (810 m n.m.). Nejkrásnější výhled, na jaký jsme doposavad narazili. Chčcké vrchy s majestátním Chočem, Velká Fatra, Malá Fatra, Oravská Magura, Roháče... Na předvrcholu ohromný železný slovenský kříž, na vlastním vrcholu pak mohutné valy prehistorického hradiště a dva vysílače. K severu a východu spadá strmými vápencovými stěnami, zatímco my přišli v podstatě po nakloněné rovině. Spousty fialových chrp, černýšů... Keška tentokrát nenalezena.

Scházíme do sedla mezi Tupou a Ostrou skalou. Ideální místo k táboření. Slunce už se naklání k západu, tak pro dnešek končíme. S Majdou si však ještě před spaním zabíháme na Ostrou skalu (813 m n.m.). Až na vrchol s omezeným výhledem celkem pohodlná pěšina, dále k jihu však již jen stezka skalami, nepříliš patrná a nepříliš schůdná. Nevím, zda vede na vrchol skalní stěny, či k jeskyni, která tu někde má být - kus jsme to ještě zkoušeli, ale pak s ohledem na Majdinu bezpečnost a postupující šero vzdali. Podél stezky divoký rybíz (naprosto bez chuti), angrešt (naopak výtečný) a také nějaké zimolezy (ty jsme raděj neochutnávali :-)). Mimochodem - podle fotky v průvodci jsem si myslel, že Tupá a Ostrá skala jsou takové skalnaté pahorky v polích... Jó, stále zapomínám na karpatské parametry!

Majda vstává jako obvykle se mnou brzo, Čarodějka s Míšou vyspávají. Vytahuje je až vrčení traktoru, o němž si myslejí, že jede sklízet louku, na níž táboříme. Tak rychle jsme ještě nezabalili!

Na cestě do Leštin malá zmije. Krasavice!

Ve vsi nejprve zastávka v obchodě, v němž však nemají téměř nic (mléko pouze na objednávku), poté míříme k dřevěnému kostelíku. Máme štěstí, kostelnice právě kráčí, přivolána dvěma Španěly, takže ji nemusíme nikde shánět. Nenápadný exteriér a nádherný interiér. S atmosférou, ze které přímo sálá, že jde o živý kostel. Žádná památka pro turisty, žádné mrtvé muzeum. Evangelický sbor ho stále využívá a je zjevně stále velmi aktivní. Když paní vidí, že máme zájem, povídá a povídá. O historii, proč se mu říká „artikulární″ (podle přísných pravidel - artikulí - které stanovila uherská vláda, když povolila stavbu evangelických kostelů, aby nebyly moc vidět a „dlouho nevydržely″) a že takových se zachovalo na celém Slovensku pouhých pět, o tom, že sbor tvoří obyvatelé čtyř vesnic a dodnes dodržují, že každá ves zde má své lavice, o zakladateli kostela Jobu Zmeškalovi, jehož zámeček je vidět z terasy kostela, a jeho dodnes žijících potomcích... Navzdory četným cedulím o zákazu fotografování fotit lze, ovšem za nekřesťanská 3 eura. I jednoduché letáčky jsou za jedno euro poněkud předražené. Ovšem vstup je taktéž pouhé jedno euro, a netřeba nevěřit, že veškeré vybrané peníze jdou ve prospěch kostela, tak budiž.

Ptáme se po vodě. Paní nám nabízí, že si můžeme nabrat u ní doma, když se dozvídá, že máme namířeno tím směrem. Ještě radí, že nejpohodlnější výstup na Choč je z Valaské Dubové. Dobrá rada nad zlato - jaksi zapomněla, že tu nejsme autem, a než bychom došli do Dubové, tak už budeme nahoře.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku