ORAVA - LIPTOV 2010

Travertiny

Od samého rána se ozývá kdesi zpod Sielnické hory zvuk motorových pil. Je pěkně, svítí sluníčko a postupně vylézá z mraků i ten zatracený Choč.

Ze sedla se zdálo, že na Liptovský hrad je to už jen kousek, ale výstup je ještě celkem náročný. Z okraje skal se otvírají pěkné výhledy na Liptovskou Maru. Opět divoký rybíz a angrešt.

Z nejvýše položeného hradu na Slovensku (1000 m n.m.) zůstaly jen nevelké zbytky - zakonzervované vykopávky, místy zjevně dostavěné. Kdysi zde byly v rámci rekonstrukce vytvořené dřevěné prvky - brány a mosty, ty už jsou ale vesměs rozpadlé. Po informační ceduli s plánkem hradu, zmiňované na webu, také ani památky. Trochu zarostlé a nepřehledné. Ale místo je to i přesto malebné. Pár pěkných květin (rozchodníky, kozinec?) a nádherné výhledy na masiv Choče, Liptovskou kotlinu a z jednoho místa i Západní Tatry. Obědváme, dosušujeme věci. Je tu poměrně živo (ale nic proti tomu, co nás ještě v dalších dnech čeká).

Sestup z hradu poněkud krkolomný. Dřevěná lávka přes příkop téměř rozpadlá a žebřík také nebudí příliš důvěry.

Po značce jdeme až do sedla pod Kráľovou a dál pak neznačenou cestou jižním směrem na Bešeňovou. Na mapě to je takový nenápadný hřebínek, ale ve skutečnosti je to velice příjemná cesta stále ještě „horského″ charakteru s řadou zajímavých výhledů a jednou úžasnou solitérní borovicí.

V Bešeňové holky míří okamžitě do Thermalparku. Vstupné setsakra vysoké a jeden technický problém, se kterým tu nikdo nepočítá - kam s batohy? Ale prý si to náramně užily – mimo jiné potkaly úplně náhodou kamarády ze skauta. Mě tyhle radovánky nic neříkají, a tak jdu mezitím na nákup (kdybych se já kůň podíval, do kolika mají otevřeno, mohl jsem nakoupit až potom a neběhat po okolí s neskutečně těžkým batohem) a pak vyrážím na obhlídku Bešeňovských travertinů. První kupy nejzajímavější. Dosud živé, s několika aktivními vývěry minerálek a spoustou zajímavých rostlin (odkvetlý rojovník, bařička přímořská, nějaká drobná zeměžluč...). Druhá část je bývalý lom s vrcholovou skálou s křížem (s výhledem na okolní hory, nad kterými se zrovna čerti žení), třetí pak již mrtvé kupy se stepním porostem.

Zpátky se vracím kolem Bešeňovské přehrady, na níž žije díky zákazu koupání a provozování vodních sportů spousty vodních ptáků - kachny, roháči, poláci, racci, labutě... Promenáda na hrázi zjevně již nepoužívaná, lampy rozbité. Brzy zjišťuji proč. Po vybudování železničního koridoru neexistuje žádný legální přístup ze vsi na hráz!

Chceme se někde navečeřet, ale není to tak jednoduché. V jedné restauraci mizerný výběr předražených jídel, ve druhé nemají nic kloudného k pití (a já mám žízeň jak trám). Nakonec kotvíme v restauraci Pohoda na břehu Váhu. Vypadá jako úplně obyčejná hospoda, nabídka z nějakých pěti jídel - sice ne nejlevnějších, ale lákavých (stejk 4,40 + příloha, kotlíkový guláš 3,30, pečené koleno 4,50...), a jak se následně ukazuje, tak i výborných.

Kdo se moc ptá, moc se dozví. Prý tu nemají pitnou vodu! To by mě zajímalo, v čem myjí nádobí a z čeho vaří kafe... Protože už jsme skoro na suchu, Čarodějka ještě běhá po vsi a shání nějakou vodu. Při té příležitosti zjišťuje, že na Slovensku takřka není neperlivá voda v lahvi k sehnání (možná by ji nikdo nekupoval - rozumní lidé!). Musíme se tedy spokojit jemně perlivou.

Mezitím se už stmívá. Přebíháme koleje na hráz a táboříme na mírném návrší Drieňok (556 m n.m.) jen o necelý kilometr dál. Byť improvizace, moc pěkné místo. S výhledem na Nízké Tatry, přehradu i Choč. A když si člověk sedne na zem, ani nevidí tu blikající termálopičárnu pod sebou.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku