SLOVINSKO – praktické informace

Níže uvedené informace jsou aktuální k červnu 2006 a týkají se převážně jihozápadní části země – Krasu a Istrie. Je možné, že v jiných končinách fungují některé věci úplně jinak…

Domluva

S domluvou nejsou většinou problémy, Slovinštině je poměrně dobře rozumět. Pokud jsem chtěl pochopit jídelní lístek, potřeboval jsem vesměs ku pomoci slovníček, ale jinak pár základních slovíček a jakási „českoslovinština“ v pohodě stačila k nákupům, ptaní se na cestu i základní konverzaci odkud jsme, odkud a kam jdeme a podobně (paradoxně jediní dva lidé, s kterými jsem se tímto způsobem absolutně nedokázal domluvit, byla ženská v turistické informační kanceláři v Izole a druhá v jídelním voze rychlíku z Koperu do Ljubljany). Občas, když měli pocit, že si nerozumíme tak úplně, přecházeli Slovinci automaticky do Angličtiny. Což mi ovšem bylo platné jak utopenému zimník, takže jsem je raději vždy vracel ke Slovinštině. I výklady v jeskyních apod. jsme ve Slovinštině bez větších problémů chápali.

Výslovnost má hlavně dvě specifika, na které jsem narazil – často výrazně protahují předposlední slabiku (zejména v místních názvech – LogÁtec, RÁkek, LjubljÁna) a h čtou zásadně jako ch (čímž dostávají význam některá jinak špatně srozumitelná slovíčka jako hiša = chýša = obydlí, dům; hvala = chvála = děkuji). Jedna je en, ostatní číslovky jsou více méně stejné, problém nastává až u vyšších čísel, kde Slovinci říkají nikoliv třicet pět, ale pětatřicet – sice to známe i u nás, ale v tu chvíli to člověku většinou nedojde a ztratí se…

Občas však mohou díky podobnosti jazyka nastat i absurdní situace. Když jsem třeba na WC narazil na ceduli „Kaditi zaprevedano“, byl jsem mírně řečeno zmaten. Až později jsem zjistil, že jde o zákaz kouření :-).

Jinak Istrie (zejména pobřeží) je plně dvojjazyčná – vedle Slovinštiny se tu běžně používá i Italština (na pobřeží dvojjazyčně veškeré cedule).

Peníze

Od 1. ledna 2007 platí ve Slovinsku Euro. V době naší návštěvy se však ještě platilo tolary (SIT), proto jsou ceny dále uváděny v nich. Oficiální kurs byl v té době 239,64 SIT/Euro.

Klasické směnárny jsem ve Slovinsku potkal pouze na vlakovém a autobusovém nádraží v Ljubljaně. Jinak peníze vyměňují banky a pošty. Banky (přinejmenším některé) bez poplatku, pošty jsem nezkoušel.

Placení platebními kartami je trochu nevyzpytatelné – berou je takřka všude, i tam, kde byste to vůbec nečekali, ale pak ji odmítnou v restauraci uprostřed Ljubljany.

Doprava

Jako nejideálnější doprava do Slovinska se ukázal rychlík Jože Plečnik z Prahy do Ljubljany (velice příjemný a pohodlný vláček), na nějž lze zakoupit tzv. globální jízdenku za 850 korun (pro jednu cestu, stejná cena i pro děti od 4 let) včetně místenky.

Vlaky ve Slovinsku jezdí sice řídce, ale zcela spolehlivě. Jízdní řády jsou na každé zastávce, dají se stáhnout i z internetu (http://www.slo-zeleznice.si). Vlaky jsou velice pěkné, čisté (takové záchody jsou u nás k vidění jen v nejlepších rychlících – a to ještě ne ve všech), fascinovaly mě koše na tříděný odpad. Ovšem zdaleka ne ve všech vsích, kterými vlak projíždí, má zastávky, a ani na všech zastávkách malovaných v mapě nestaví (např. Vreme nedaleko Škocjanskych jam dnes není ani v jízdních řádech, v Hrastovlje staví v každém směru jediný vlak denně …). Na výše uvedené webové adrese lze zjistit i přesné ceny jednotlivých spojů a možnosti slev.

Naopak autobusy jsou jeden velký chaos. Jízdní řád s výjimkou autobusových nádraží ve velkých městech člověk v podstatě nepotká (občas ani označení zastávky), a když už se mu povede doptat, pak většinou zjistí, že jede tak dvakrát až třikrát denně – jeden hodně brzo po ránu, druhý kolem sedmé, co veze děti do školy, a třetí mezi druhou a třetí, co je veze zase domů. Odlišná je situace na pobřeží, kde mezi Koperem, Izolou a Piranem jezdí autobusy co půl hodinu (ve všední den), respektive hodinu (o víkendu). A kromě nich tu pendlují ještě jakési mikrobusy označené jako TAXI, které vás převezou za srovnatelné ceny. Jízdenka z Izoly do Koperu či do Lucie přijde na 400 SIT.

Lodní doprava mezi jednotlivými slovinskými přístavy je kapitola sama o sobě. Že nemá fakticky dopravní význam a jde o atrakci pro turisty je na bíledni. O to překvapivější je, že funguje takřka v absolutním utajení. Turistická informační střediska, turistické kanceláře, recepce hotelů – nikdo nic neví, většina vám tvrdí, že nic takového vůbec neexistuje, a když už z nich nějaký údaj vypadne, pak často chybný. Že by byla nějaká informace, plakátek, pozvánka na molu, odkud lodě odjíždějí, to ani omylem. To, že jsem ani na stránkách firmy, která dopravu provozuje (http://www.brodarstvo-gorjan.si/) spoj, kterým jsme nakonec jeli (tedy v pátek v poledne z Izoly do Piranu) zpětně vůbec neobjevil, mě už ani nepřekvapuje… Cena kupodivu nebyla nijak astronomická – 8 euro pro dospělého, děti vzali zdarma.

Naopak městská hromadná doprava v Ljubljani je poměrně přehledná. Na zastávkách jsou jasně označeny jejich jména, čísla autobusů, které tam staví a všude je i vyvěšen plánek dopravy. A k tomu jakýsi „globální jízdní řád“ (společný pro všechny zastávky bez rozdílu), kde vodorovně jsou jednotlivé linky a svisle intervaly v jednotlivých úsecích dne (5.00 – 8.00; 8:00 – 10:00…) rozdělené na všední den (ve dvou variantách – snad dny školní docházky a prázdniny – na to se tu hodně hledí třeba i v jízdních řádech vlaků), sobotu a neděli. Na webu (http://www.jh-lj.si) jsou však ke stažení přesné jízdní řády jednotlivých linek. Hlavním uzlem je zastávka Bavarski dvor na Slovenske třídě nedaleko od hlavního nádraží, kde se všechny linky potkávají a většinou na sebe i čekají. Co našince překvapí je způsob placení. Neexistují žádné jízdenky, do pokladničky u řidiče se hází buď peníze v hotovosti (300 SIT - nutná přesná suma, nikdo nic nevrací) a nebo předem zakoupené kovové žetonky (jakési mince – 190 SIT).

Stravování

V obchodech se dá koupit cokoliv a cenově to nevychází o mnoho dráž než u nás (v průměru – některé položky jsou dražší, jiné naopak). Síť obchodů (stejně jako hospod) je tu však o něco řidší, než jsme zvyklí z našich luhů a hájů. Rozhodně se nedá spoléhat na to, že by v každé vesnici byl nějaký obchod. Ono je to logické, protože slovinské vesnice jsou většinou mnohem menší než naše, takže by se tu obchody nejspíš neuživily. Samozřejmě jiná situace je na pobřeží, kde obchodů je mnohem více.

Často se dočtete, že nejlépe a nejlevněji se nakupuje v Mercatoru. K tomu snad jen dodám, že ono většinou ani není jiná možnost, protože Mercator má na „smíšené zboží“ téměř monopol. Vlastní vše od malých vesnických krámků až po supermarkety. Nějakou alternativní možnost nákupu jsme potkali jen zřídka, cenově však na tom nebyla o mnoho hůře. Výhodou Mercatoru jsou jejich „značkové“ výrobky – hodně levné a skutečně dobré. Ani jednotlivé Mercatory však nemají stejné ceny – například obchod v centru Piranu byl výrazně dražší než supermarket na kraji Lucie (a oboje je přitom na pobřeží).

Jen pár cen pro představu: chléb kolem 250 SIT, 1l mléka kolem120 SIT (cenově nerozlišují plnotučné a polotučné – plnotučné tu je běžnější), 1 l bílého tekutého jogurtu (výborný) 300 SIT, sýr eidem 100 SIT/10 dkg, polévka v sáčku kolem 200 SIT, sardinky v oleji 140 SIT, kelímek játrové paštiky 90 SIT, 1,5 l Cola či ledový čaj 130 SIT, 1 l džusu od 150 SIT, máslo 300 SIT… Hodně drahé tu je ovoce. Třeba kilo třešní či meruňek na trhu 700 SIT, v obchodě ještě dražší.

Poměrně drahé jsou restaurace. Vlastní jídla jsou tak na úrovni lepších restaurací u nás (za 150 - 200 Kč se dá už něco pořídit, třeba rizoto s mořskými „potvorami“ stálo 1500 SIT), ale úplně tu chybí něco levného. Takové záchytné body, jako polévka či utopenec. Nejlevnější polévky tu stojí 400 SIT, často ale kolem 600 SIT i víc, případné chuťovky zahrnují většinou pršut (sušenou šunku) a nějaké kozí či ovčí sýry v cenách kolem 1000 SIT/10 deka ! (ovšem jsou výborné – na ochutnání vřele doporučuji). Relativně levné a velmi dobré tu mají palačinky (kolem 450 SIT). Dobrá a levná je též káva (kolem 200 – 250 SIT). Limonády vychází kolem 350 SIT za čtvrt litru (místní specialitou, kterou mají takřka v každé hospodě, je bezkofejnová cola Cockta). Mimochodem – objednáte-li si džus, dostanete zaručeně pomerančový, řeknete-li si o limonádu, pak vám donesou citrónovou šťávu s vodou. Jablečný džus je prostě jablkovi sok (šťáva), obdobně asi i u jiných příchutí.

Co jsem zde příliš nepotkal, jsou trhy. Ještě tak ovoce a zelenina (většinou zastrčené na nějakém bočním náměstí), výjimečně sýr či vajíčka (jeden stánek v Izole) či pečivo (Postojna). Ale třeba vůbec žádné ryby! Na trh je rozhodně nutno vyrazit dopoledne či ještě lépe po ránu.

Kapitolou sama o sobě jsou zmrzliny (sladoled). Za kopeček chtějí 150 – 200 SIT (výjimečně i méně) a jsou to porce tak dvoj až trojnásobné, než jsme zvyklí u nás (v Ljubljaně jsme dokonce jednou dostali pro jistotu rovnou za cenu kopečku „dvojkopeček“ – asi aby neměli menší porce než konkurence :-)).

V krasové krajině je velice málo vody. Takřka neexistují přirozené prameny. Až na několik málo veřejných hydrantů (ve Škocjanu, Gradišči, při soutoku Dragonji a Rokavy, na některých hřbitovech a nádražích) bylo nutné o vodu si vždy říkat domorodcům (bez problémů) a brát sebou do „divočiny“ hodně velké zásoby. Vzhledem k vyprahlosti krajiny nepřichází také v úvahu ohně, vařit je nutné takřka výhradně na vařiči (a to ještě za zvýšených bezpečnostních opatření – my například měli vždy vařič podložený alumatkou, aby v případě převržení nechytila tráva, podobající se spíše senu).

Vstupné

Co se vybírání vstupného do různých objektů týče, je Slovinsko zcela průměrnou zemí – ani Polsko, kde vybírají vstupné na kdejaký kopec, ani Karpaty, kde lze volně prolézt cokoliv (alespoň tedy jižní Slovinsko – slyšel jsem, že v Alpské oblasti je to o něco horší). Výše vstupného je u nejatraktivnějších objektů poměrně vysoká (Škocjanské jame 2600 SIT), u těch ostatních občas ve značném nepoměru (například výstup na zvonici v Koperu 400 SIT, obdobná zvonice v nedalekém Piranu 100 SIT).

V Postojenských jamách, na Predjamském hradu a v Jamě pod (Predjamskim) hradem se dá hodně ušetřit při zakoupení společné vstupenky do více objektů současně.

Poměrně vysoké vstupné je na vyhlídkovou věž Ljubljanského hradu (700 SIT dospělí, 400 SIT děti), to je však způsobeno tím, že ve vstupném je i zahrnuto i „virtuální muzeum“ – dvacetiminutový trojrozměrný film o historii Ljubljany. Navíc zde nabízí velice výhodné rodinné vstupné (dva dospělí a až tři předškolní děti za 900 SIT). Naopak větší část hradu včetně hradní kaple je přístupna volně.

Pár dalších cen: mořské akvárium v Piranu 700 SIT (děti 600 SIT), kostelní muzeum v Piranu 240 SIT, kostelík v Hrastovlje 400 SIT, Sečovelsjke soline (solné pole – jižní dosud činná část bez muzea) – 460 SIT (?? - údaj na vstupence - oficiální materiály uvádí 500 SIT, už si přesně nepamatuji, kolik jsme skutečně platili).

Turistické mapy a průvodce

Turistických průvodců Slovinska v češtině je v současné době k dispozici hned několik. Za nejlepší považuji průvodce Slovinsko z edice Rough Guides (nakladatelství JOTA, 2005), špatný není ale ani Slovinsko – kapesní průvodce od Dušana němce (nakladatelství Computer press, 2003). Hodně zajímavých informací se dá najít na internetu.

Mnohem horší situace je s mapami. Sice je celé území Slovinska pokryto minimálně dvěma sériemi turistických map v měřítku 1:50 000, ale u nás lze vesměs sehnat pouze oblast Alp. Snad jediný obchod, který má teoreticky celé území, je KIWI v Jungmanově ulici v Praze, ale na jaře 2006 zrovna neměl oblast Notrjanska, Krasu a Slovinské Istrie ani on. O moc lepší není kupodivu situace ani ve Slovinsku. Stručně řečeno – kde je koupit nevím, já je nesehnal. Doporučuji zkusit turistické informační středisko na nádraží v Ljubljaně, tam by zdá se mohli mít kompletní nabídku (my na něj bohužel přišli až cestou domů). Bohužel i veřejné mapy umístěné v terénu jsou zde úkazem poměrně vzácným.

V podstatě totožné mapy, akorát bez zákresu turistických značek a některých zajímavostí, lze stáhnout pro území celého Slovinska z internetu na adrese http://mapy.mk.cvut.cz/data/Slovinsko-Slovenia. Ve většině případů postačují, protože na značky se stejně nedá příliš spolehnout. Když už se člověk totiž náhodou k nějaké turistické mapě dostane, většinou zjistí, že mu stejně není moc platná, jelikož turistická značka je tam malována jako přímka bez ohledu na to, že v terénu ve skutečnosti různě kličkuje, případně je tam vedena místy, kde v reálu neexistuje vůbec žádná cesta, natož značená (výstup na Goru od východu). Takže je vůbec oficiální turistická mapa k něčemu dobrá? Je. Alespoň víte, z které vesnice je (mělo by být) na tu a tu cestu východiště, a nehledáte ho marně úplně jinde…

V informačním centru Parku Škocjanske jame bylo možné za 700 SIT koupit podrobnou mapu parku v měřítku 1:6000. Vzhledem k nepřehlednosti terénu se při důkladnější prohlídce parku než je jen návštěva jeskyní a přilehlých vsí rozhodně vyplatí.

V turistických informačních střediscích na pobřeží lze zdarma získat plánky všech přímořských měst i mapku celé Slovinské Istrie (bez turistických značek!). Obdobně lze zdarma získat i plán Ljubljany (a pravděpodobně i dalších měst).

Turistické značky, průchodnost krajiny

Základní turistickou trasou je tzv. Slovinská tranzverzála (Slovinská planinská pot), procházející napříč celou zemí. V jižních krajích je to více méně jediná solidně značená trasa. Ostatní turistické značky jsou jeden velký chaos, a to včetně mezinárodní trasy E6. Značky se různě objevují a zase mizí, většinou nikdy nejsou tam, kde by zrovna byly potřeba (na nepřehledných rozcestích). Rozcestník je úkaz poměrně vzácný.

Cesty jsou vesměs značeny jednotně červeným terčíkem s bílým středem (tranzverzála má u tohoto terčíku navíc připsánu číslici 1). Výjimečně se objeví i jiné barevné varianty, např. mezinárodní trasa E6 má střed terčíku žlutý, naučná stezka Rakov Škocjan modrý, na Slavniku jsme narazili na konec jakési „1000 km dlouhé Poti kurirjev in vitezov Slovenije“ značené modrými terčíky se žlutým středem, o níž však nevím nic bližšího. Změna směru značky je většinou označena zalomenou červenou čárou nakreslenou kdesi v cestě na kameni. Dvakrát jsme narazili i na „značení“ jakýmisi modrými čmouhami na kamenech.

Cyklostezky jsou značeny (přinejmenším v oblasti Krasu) cedulkami s obrázkem cyklisty a číslem trasy, ale pokud jsem schopný bez bližšího zkoumání posoudit, není kvalita značení o mnoho lepší, než u pěších tras.

Průchod krajinou mimo cesty je v těchto oblastech poměrně obtížný. V krasových plošinách severně od Postojny pohyb ztěžuje velké množství škrapů a závrtů (které výrazně zhoršují i orientaci – neexistuje zde klasický horský reliéf, u nějž by bylo zřejmé, kde je „nahoru“ a kde „dolu“), více k jihu pak zejména husté často trnité křoví. Problém místy zvyšují i velmi prudké skalnaté svahy přecházející do skalních stupňů a oplocené pozemky (především pastviny – vinice ani olivové sady většinou oplocené nejsou). Na druhou stranu s výjimkou intenzivně osídleného pobřeží jde o takovou divočinu, že pokud se i přes tyhle problémy chcete pokusit hodit azimut a jít rovně za nosem, lze si to vesměs dovolit bez rizika střetu s domorodci. Významnou překážkou v pohybu krajinou jsou dálnice a (přinejmenším hlavní) železnice, které jsou po celé své dálce oploceny! – naštěstí jich zde není mnoho. Řada cest, byť se na mapách tváří jako silnice, nejsou asfaltované (bíle značené „silničky“ v podstatě nikdy).

Táboření

Informace o tom, jak moc je ve Slovinsku (mimo Triglavský národní park) legální volné táboření, se rozchází. Předpokládám, že to bude podobné, jako u nás – oficiálně se nesmí, ale je to vesměs všem jedno. Rozhodně v terénu jsem výslovný zákaz táboření s výjimkou Parku Škocjanske jami a střední části údolí Dragonji (kde zjevně není respektován, prokazatelně používané tábořiště i s ohništi je jen pár desítek metrů za cedulí) nepotkal a chtěl bych vidět toho, kdo by v téhle divočině kontroloval jeho případné dodržování. Vždyť stan stojící už pár metrů od pěšiny je dokonale schovaný, o případném spaní pod širákem nemluvě. Jen ohně se musí člověk vesměs vzdát (viz výše). Větší problém bývá najít dostatečně velký a alespoň trochu rovný flek. Divoké táboření přímo na pobřeží jsem nezkoušel, ale myslím že i zde by se v některých místech přespat dalo (přinejmenším pod širákem určitě).

Zejména v Notrjansku je nutné dát pozor na medvědy – je jich tu prý hodně. Příjemné je, že tu téměř nejsou komáři, nepříjemné naopak kvanta klíšťat.

Kempy jsme vyzkoušeli dva – Belvedere na pobřeží Jadranu nedaleko Izoly a Ježica u Ljubljany. V Belvedere jsou velice příjemné ceny (snad díky tomu, že není přímo na pláži – k moři je to z něj ještě asi kilometr) – 1500 SIT za dospělého, 900 SIT za dítě (do 4 let zdarma). Příjemné klidné místo, touto roční dobou ani ne přelidněné. Zato v Ježici po nás chtěli za jednu noc ve stanu 2320 SIT za dospělého (+ 121 SIT „turistická taxa“) a 2175 za dítě (bez ohledu na věk – bez „turistické taxy“). Prostředí výrazně horší (prostory na stany malé, vmáčklé do těsného sousedství karavanů). Ani v jednom případě se neplatil žádný další příplatek za stan ani za teplou vodu ve sprchách.

Razítka

Na závěr malá poznámka pro podobné šílence jako já, kteří na svých cestách sbírají razítka.

Ve Slovinsku je vesměs dost problém vysvětlit, o co jde a k čemu že to razítko vlastně chci. Zjevně zde něco podobného není běžné a to ani na turisticky atraktivních místech (Sečovljske Soline, zvonice v Koperu…). Vesměs se to však nakonec povede, třeba i na nádraží…

Speciální „turistická“ razítka jsou úkazem velmi řídkým. Pouze jeskyně mají jakousi jednotnou sérii razítek, pravděpodobně potvrzování kontrolních bodů nějaké soutěže (malé obdélníčky s pořadovým číslem, jménem lokality a jednotným grafickým symbolem – narazil jsem na ně v pokladnách na Predjamském hradu a ve Škocjanských jeskyních). Jediné, co se tvářilo jako klasické pamětní turistické razítko v našem slova smyslu, jsem potkal v prodejně suvenýrů u Škocjanských jeskyní – ale graficky také nic moc.

Naopak velice pozoruhodná jsou „samoobslužná razítka“ na vrcholech některých kopců. Jde o kovové pečeti zasažené do zděného vrcholového sloupku. Někdy je v přilehlé vrcholové schránce i razítkovací polštářek s barvou, jindy ne. Vyzkoušel jsem, že dobrým způsobem, jak pořídit otisk bez razítkovacího polštářku (a výrazně kvalitnější, než s ním) je potřít pečeť obyčejnou tužkou (tuhou). Takovéto pečeti jsem potkal na vrcholu Gory (sv. Lovrence) a Slavniku – ovšem na Gore je pouze jméno turistické trasy (Notrjanska planinska pot) s grafickým symbolem této trasy a pořadové číslo, dokonce zde není ani jméno vrchu!!

úvodní stránka / místopis / webové odkazy