CIBULKA

k.ú. Košíře (Pražská plošina / Praha)

Usedlost s rozlehlým lesoparkem nad pravým břehem Motolského potoka, částečně v údolíčku jeho pravostranného přítoku, pojmenovaného taktéž Cibulka (Cibulecký potok), a stoupajícího k jihu až na úbočí Vidoule. Východně od usedlosti vilová čtvrť Na Cibulce.

usedlost č.p. 118 (nemovitá kulturní památka)

Vzácný, byť bohužel velmi zchátralý doklad klasicistní předměstské vily (zámečku) na hraně svahu nad pravým břehem Motolského potoka (287 m n. m.). Areál se skládá z dvoukřídlé obytné budovy s hodinovou věžičkou, dvou hospodářských budovy a domu zahradníka při hlavní bráně. Na nádvorní straně obytné budovy sluneční hodiny od Jana Engelbrechta z Berouna (jedny z nemnoha historických slunečních hodin, u nichž známe autora). V severním průčelí západní hospodářské budovy (původního západního křídla usedlosti) kašna. Původní vjezd do usedlosti byl od severozápadu, přes park, později vznikl ještě druhý, v jihovýchodním rohu. Východně, severně a západně od usedlosti zpustlé ohrazené zahrady. Ve východní zahradě dva osmiboké pavilóny, někdy chybně označované jako kaple. V této zahradě též stála Prachnerova stéla, roku 2006 přemístěna na Malostranský hřbitov. V severní, terasovitě upravené zahradě pamětní (tzv. Toskánský) sloup, připomínající návštěvu císaře Františka I. s rodinou na Cibulce, a pozůstatky nevelkého bazénu. Půlkruhová vyhlídková terasa severní zahrady, dnes přerostlá stromy, bez výhledu, bývala na kamenné balustrádě osazena čtyřmi sochami Číňanů. Besídka s kamenným stolem již zanikla. Východní zahrada, bezprostředně sousedící s domem zahradníka, měla charakter růžového sadu.

Za předchůdce Cibulky bývá často považován tzv. Názovský dvorec, dědičný hospodářský dvůr, který byl již ve 14. století v majetku staroměstského měšťana Jindřicha Náze, písaře dvorní kuchyně Karla IV., ale podle posledních výzkumů se zdá být tento předpoklad mylným, Názovský dvůr stál spíše někde opodál. Usedlost na zdejších vinicích vznikla spíše až v 16. století. Na konci 16. stol. byl majitelem Blažej Czybulka, po němž získala usedlost jméno. Po třicetileté válce uváděna jako pustá. Tehdejší majitel, profesor pražské univerzity Johann Georg Funcke, zde postavil nový obytný dům i hospodářské stavení. V 18. století byla usedlost barokně přestavěna (ne-li nově vystavěna). Ve 2. pol. 18. stol. patřila Cibulka pražskému purkrabství. Roku 1817 ji koupil kníže-biskup pasovský Leopold Leonhard Raymund z Thun-Hohensteina (pobývající v Čechách fakticky v exilu poté, co bylo pasovské knížectví v důsledku napoleonských válek roku 1804 sekularizováno); přestavba provedená biskupem však nebyla zdaleka tak rozsáhlá, jak se obvykle tvrdí, spíše šlo o drobnější úpravy. Klasicistní podobu pravděpodobně usedlost z větší části získala již za biskupových předchůdců, o čemž svědčí mimo jiné dochované sluneční hodiny, jejichž autor zemřel o deset let dříve, než Cibulku biskup koupil, i rychlost úprav, kdy již v roce 1818 byly instalovány věžní hodiny a hromosvody. Na Cibulce 22. října 1826 Leopold Thun-Hohenstein i umírá. Biskupovi dědici jednotlivé místnosti zámečku adaptovali na letní byty, které pak pronajímali Pražanům, jinak se však o usedlost příliš nestarali a roku 1884 jej prodali. Ve druhé polovině 19. století došlo ke zboření převážné části jižního křídla a jeho nahrazení dvěma souběžnými stodolami (na něž na severní straně navazují čísti původních budov). Roku 1922 kupuje zámeček i park (zřejmě pod tlakem veřejnosti, kritizující neutěšený stav areálu) pražská obec. Zatímco park patří Praze dosud, zámeček získala roku 1987 Česká spořitelna a následně se dostal do rukou Autoturistu, který zde chtěl vybudovat motorest a rozsáhlý autokemp. Tento značně megalomanský projekt nebyl povolen, pravděpodobně od té doby celý areál chátrá. Opakované pokusy o využití pustnoucího areálu jako centrum alternativní kultury vždy po krátké době ztroskotaly. V 90. letech zde krátkou dobu pořádala divadelní představení, literární čtení a koncerty skupina mladých umělců v čele s Martinem Juráčkem; aktivita byla ukončena stížnostem okolních obyvatel na hluk i problémy s hygieniky. Pokus o obnovu této tradice v roce 2007 skončil následujícího roku po potyčce s policií. Nejdelší období využívání Cibulky alternativní scénou bylo v letech 2012-2015. Byť jsou tyto aktivity běžně – i samotnými uživateli – označovány jako squat, nešlo o squat v pravém slova smyslu, neboť opuštěný objekt byl ve všech třech případech využíván na základě dohody s majitelem. Na jaře 2015 však došlo k rozkolu, užívací smlouva byla vypovězena a poté, co uživatelé odmítli objekty opustit, byla Cibulka vyklizena policií. Důvod výpovědi není zcela jasný, v různých médiích byly uváděny různé verze, od tradičních stížností okolních obyvatel přes porušení smlouvy, kdy se v usedlosti zdržovalo mnohem více lidí, než bylo dohodnuto, až po nutnost vyklidit budovy kvůli plánované rekonstrukci. K té však dodnes nedošlo. Objekty jsou v havarijním stavu, nepřístupno.

celkový pohled na usedlost od západu – vlevo dům zahradníkův, uprostřed obytné křídlo a vykukující věžička, vpravo západní hospodářská budova (březen 2013)

dům zahradníka (leden 2020)

socha Zahradníka („Podomka″) ve slepém okně zahradníkova domu z roku 1819 od Václava Nedomy; v roce 1978 byla silně poškozena hozeným kamenem, načež byla uložena v lapidáriu Národního muzea, zde měla být instalována kopie, k čemuž však nikdy nedošlo; dnes v otvoru pouze zbytek iluzivní malby otevřeného okna, z nějž se zahradník údajně díval, na historickém snímku však tato iluzivní malba překvapivě není patrná (smichov.blog.cz; únor 2020)

i sousední slepé okno má zbytky iluzivní malby (únor 2020)

hlavní – severozápadní – vjezd do dvora; na bráně býval litinový erb biskupa Thun-Hohensteina (srpen 2017)

severní – obytné – křídlo usedlosti (únor 2020)

velice přesné sluneční hodiny od Jana Engelbrechta na dvorní fasádě obytné budovy (červenec 2005)

východní křídlo usedlosti s průjezdem do zahrady a s typickou hodinovou věžičkou (červenec 2005, únor 2020, srpen 2017)

věžička východního křídla, kdysi s věžními hodinami, vyrobenými a osazenými v letech 1817-1818 hodinářem Matyášem Lehotským (smichov.blog.cz, červenec 2005)

usedlost před zchátráním – nádvorní strana severního a východního křídla (smichov.blog.cz)

zbytek původního jižního – hospodářského - křídla usedlosti (únor 2020)

jihovýchodní vjezd do dvora (srpen 2017)

východní hospodářská budova (únor 2020)

prostor mezi východní a západní hospodářskou budovou s  terasou (srpen 2017, červenec 2005)

západní hospodářská budova (únor 2020, srpen 2017)

interiér západní hospodářské budovy (srpen 2017)

kašna v severním průčelí západní hospodářské budovy při pohledu z exteriéru a interiéru (červenec 2005)

jedna ze dvou zděných psích bud s holubníkem, zřejmě z roku 1817, na nádvoří usedlosti (červenec 2005)

dva zahradní pavilóny ve východní zahradě; původně byly vestavěny do dnes již neexistující ohradní zdi (únor 2020, červenec 2005, srpen 2017)

interiér jednoho ze zahradních pavilónů (červenec 2005)

zbytky terasovité úpravy severní zahrady (únor 2020)

pamětní sloup, vytvořený Václavem Prachnerem podle návrhu jeho učitele Josefa Berglera; na vrcholu bývala ještě koule a snad i císařská orlice, na desce nápis, jež v překladu zní: „Mladické nadšení starého, věrně oddaného Čecha nad obšťastňující přítomností nejlepšího vladařského páru, Jeho Veličenstva císaře Františka I., nejmilostivějšího otce vlasti a Jejího Veličenstva císařovny Karolíny Augusty, nejlaskavější matky vlasti, i s nejvyšší rodinou, Jeho císařskou výsostí korunním princem Ferdinandem, Jeho královskou výsostí princem Antonínem Saským a Její císařskou výsostí arcivévodkyní Terezií, jeho chotí, dne 9. června 1824.″ (srpen 2017)

kdysi vyhlídková terasa severní zahrady (srpen 2017 - foto Didi, únor 2020)

sochy Číňanů na terase severní zahrady; sochy sem jako zřejmě jediné na Cibulce byly odkudsi převezeny, v současné době se nalézají ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy, terasa již nemá – jak vidět na předešlých snímcích - ani balustrádu (smichov.blog.cz, www.ghmp.cz)

dnes zazděná západní branka do severní zahrady (únor 2020)

západní zahrada – růžový sad – na historické rytině (ze sbírek Muzea hl. m. Prahy) a dnes (únor 2020)

vrátka z nádvoří usedlosti do růžového sadu (únor 2020)

park (nemovitá kulturní památka)

Park se rozkládá západně a jihozápadně od usedlosti. Původní velikost parku lze obtížně definovat, protože parkově upravené plochy se volně prolínaly s hospodářskými pozemky – loukami a poli. Celková výměra pozemků patřících k usedlosti byla 58 hektarů. Těžiště parkových úprav vždy bylo ve východní a severní části území - členitém údolí Cibuleckého potoka. V západní, spíše rovinaté části parku převládaly v minulosti hospodářské pozemky; dnes i tyto partie komplet zalesněné s výjimkou nejzápadnější části, která byla zabrána sportovišti a bývalým autokempem. Jižní část parku přetíná železniční trať Smíchov – Hostivice; prostor jižně od železnice, na úbočí Vidoule, dnes jako součást parku není vnímán. Současný park tak má rozlohu kolem 25 hektarů. Starší partie tvoří především dubohabrové porosty s náletem javoru mléče, v novějších výsadbách se hojně objevuje i lípa, dub červený, smrk či borovice, ve vlhčích partiích pak jasan.

V  části jižně od železnice dva prameny (považujeme-li za historickou jižní hranici parku hranici katastrální, tedy asfaltovanou cestu po severním úbočí Vidoule; těsna za touto cestou další upravený pramen). Vysoký násep železniční trati podtéká potok kamenným tunýlkem. Hned za ním dnes nefunkční studánka v podobě novogotické kaple. O něco níže rybníček „u Diany“, socha Diany na svahu nad ním. Posléze na pravém strmém břehu umělá zřícenina hradu s věží sloužící jako rozhledna a se sochou „Škrtiče“, v jejím sousedství dvojice cibuleckých hájoven. Pod usedlostí vytéká potok do otevřené kotliny, v níž obnoven ovocný sad. Dolní část této kotliny podmáčená, s novým malým rybníčkem (který je prezentován jako „obnovený“, avšak původní rybníček v této oblasti byl dle starých map severněji). Na jižním okraji podmáčené části dnes nefunkční (zanesená) studánka se sochou Dia. Proti ní, na konci úzkého hřebene vybíhající od usedlosti k západu a oddělující kotlinu Cibuleckého potoka od údolí Motolského potoka, čínský pavilón. Na západním úpatí tohoto hřebene socha sv. Jana Nepomuckého. Bokem, na plošině ve střední  části parku mimo údolí Cibuleckého potoka, poustevna v podobě zříceniny kostela (presbytáře). Zcela zaniklá, s nejasnou lokalizací, je jeskyně s kamennou sochou trojhlavého psa Cerbera z dílny Václava Nedomy, stejně jako dřevěná plastika rysa, sedícího kdesi na větvi (taktéž dílo Nedomovo). Mnohé plastiky byly mechanickými hříčkami, v čemž se pravděpodobně odrážela biskupova záliba v hodinách a hracích strojích, jichž byl sběratelem. Na severozápadním okraji parku 5 dubů vyhlášených jako památné stromy - dva z nich mají obvod kmene přes 5 metrů, nejbizarnější, s nápadně ztloustlým kmenem, roste nedaleko soch Jupitera. Mohutných dubů je však na Cibulce mnohem více, například u železničního přejezdu nedaleko poustevny, při cestě od hradu k usedlosti či na hřebeni u Čínského pavilonu. Některé partie v údolí Cibuleckého potoka mají díky obnoveným cestám i dnes alespoň částečně parkový charakter, větší část plochy bývalého parku však charakter obyčejného lesa.

Park nechal vybudovat v letech 1817-1826 tehdejší majitel Cibulky biskup Leopold Thun-Hohenstein. Z té doby pochází v podstatě všechny dochované parkové stavby a sochy. Park byl od počátku přístupný veřejnosti. Biskupův dědic měl dle poslední vůle park dokončit, k tomu však (snad s výjimkou dostavby vyhlídkové věže) nedošlo. Naopak, rozlehlý a na údržbu nákladný park začal rychle chátrat, takže již ve 30. letech 19. stol. se objevovaly výtky na jeho špatný stav. Citelným zásahem bylo vybudování železniční trati na přelomu 60. a 70. let 19. stol.; v západní části parku dokonce byla zřízena železniční zastávka. V roce 1922 koupilo celý areál Cibulky město Praha, avšak parku to mnoho nepomohlo, jíž následujícího roku je vykáceno 22 starých dubů, jsou osázeny některé nelesní partie a ani rekonstrukce některých prvků v letech 1929-1930 nebyly odborníky hodnoceny příliš kladně. Menší úpravy parku proběhly v letech 1957-58 dle plánu Jiřího Novotného. Nejzásadněji však do podoby parku zasáhlo rozsáhlé zalesňování do té doby nelesních partií v 60. letech 20. stol. a následná péče o celou plochu jako o les, respektive lesopark, nikoli jako o romantický park, bez respektu k prostorovým kompozičním vazbám. Byly vybudovány klasické „lesoparkové″ altány či nedaleko poustevny areál zdraví, údržbě historických objektů však vesměs mnoho péče věnováno nebylo. Zároveň byl v průběhu 60. a 70. let zabrán severozápadní okraj parku pro sportoviště a autokemp. Přesto lze Cibulku považovat za jeden z mála dochovaných stavebně krajinných celků z počátku 19. století s vysokým stupněm autenticity, s podivuhodným skloubením dobového obdivu k antice, exotice i středověku. Od roku 2000 probíhá postupná obnova jednotlivých parkových prvků a objektů, v současné době (2019-2020) prochází rekonstrukcí jako poslední čínský pavilón. Park volně přístupný.

Součást přírodního parku Košíře-Motol.

tzv. studánka Nad Cibulkou, ve skutečnosti vyústění drenáže, přivádějící vodu z bývalého prameniště v prostoru dnešní zástavby východně od studánky, v poslední době s výrazným úbytkem vody (červenec 2005, březen 2013, únor 2020)

druhá, bezejmenná studánka v části parku jižně od železniční trati (srpen 2017)

lesní jezírko v části parku jižně od železniční trati (srpen 2017)

v údolí Cibuleckého potoka (srpen 2017)

torzo dubu na ostrohu nad Dianiným jezírkem (únor 2020)

altány a úpravy ze 70. let 20. stol. v prostoru pod hájovnami (únor 2020, červen 2009)

cesty v levém svahu údolí Cibuleckého potoka (srpen 2017, únor 2020)

stromořadí starých dubů mezi „hradem″ a usedlostí (srpen 2017)

starý mezník (červen 2009)

obnovený sad v kotlině pod čínským pavilónem (leden 2020)

stromořadí starých dubů na hřebeni mezi usedlostí a čínským pavilónem (leden 2020)

„Zeměkoule″ – typický prvek dětských hřišť 2. poloviny 20. století (leden 2020)

nový rybníček nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého (leden 2020, únor 2020, srpen 2017)

mokřad nad rybníčkem (leden 2020)

památný dub na rozcestí pod usedlostí (červen 2009, únor 2020)

památný strom „Dub s bizarním kmenem Na Cibulkách″ – největší z cibuleckých dubů; obvod kmene 5,3 m, výška 22 m (srpen 2017)

dětské hřiště nedaleko poustevny (únor 2020)

duby u železničního přejezdu (červen 2009, únor 2020)

dva z trojice památných dubů v západní části parku (únor 2020)

třetí z památných dubů v západní části parku, dnes již suchý (únor 2020)

další staré duby při severozápadní okraji parku (únor 2020)

tady taky býval park … zástavba při jeho severozápadním okraji (únor 2020)

novogotická studánka

Drobná cihlová stavbička leží na pravém břehu Cibuleckého potoka bezprostředně za železničním náspem. Přes potok vede klenutý cihlový most. Součástí studánky bývaly i dvě sochy, o nichž se však neví nic bližšího než to, že jejich autorem byl Václav Nedoma.

Ve 2. polovině 20. stol. byla naprosto mimo zájem, což se projevovalo nejen v tom, že kolem roku 2000 šlo jednoznačně o nejzdevastovanější objekt v celém parku, ale i v tom, že scházela v řadě popisů a map parku. Kolem roku 2015 opravena, avšak již nefunkční (nefunkční byla již před rekonstrukcí; je možné, že pramen zničila výstavba železničního náspu, a nebo že nikdy nešlo o studánku v pravém slova smyslu a voda do ní byla nějak přiváděna).

okolí studánky před rekonstrukcí a nyní (březen 2013, únor 2020)

studánka před rekonstrukcí (březen 2013, červenec 2005)

dnes již neexistující trubkové přepady v interiéru a exteriéru studánky (červenec 2005)

jakási jímka nedaleko studánky (červenec 2005)

pobořené torzo v té době nefunkčního mostku u studánky (březen 2013)

studánka po rekonstrukci (únor 2020, srpen 2017)

interiér studánky před rekonstrukcí a dnes (březen 2013, únor 2020)

Diana

Rokokově pojatá socha bohyně lovu Diany se psy stojí na svahu strmého hřebínku nad levým břehem Cibuleckého potoka nedaleko. Pod sochou na potoku Dianino jezírko (0,02 ha).

Socha z roku 1820, někdy připisovaná Václavu Prachnerovi, byla původně kryta antizujícím chrámkem na šesti sloupech, který se zřítil při bouří v roce 1959 a již nebyl obnoven. Jezírko, původně s ostrovem, bylo od počátku součástí kompozice této části údolí. Socha byla restaurována v roce 1972 Zdeňkem Šejnostem a Františkem Paškem. Jezírko bylo revitalizováno v roce 2006, kdy zmizely betonové břehy i kovové zábradlí a jezírko dostalo dnešní oválný tvar, blížící se podobě z 1. pol. 20. stol.

Dle tradice byli psi doprovázející Dianu vytesáni podle oblíbených dog biskupa Thun-Hohensteina, což však poněkud neodpovídá plemenem.

údolí Cibuleckého potoka u Diany (srpen 2017)

Diana na historickém leptu V. Gottmanna podle kresby J. Rattaye z doby kolem roku 1820 a na fotografii Karla Plicky z 50. let 20. stol. (czumalo.wordpress.com)

socha Diany dnes (srpen 2017)

detaily sochy (únor 2020)

Dianino jezírko před revitalizací a stav ještě dříve, snad někdy kolem poloviny 20. století (www.praha-priroda.cz)

jezírko u Diany po revitalizaci (březen 2008, březen 2013)

mostek přes Cibulecký potok pod jezírkem (březen 2013)

hrad

Umělé hradní zříceniny, nazývané původně „Malý rytířský hrad″ stojí ve dvou výškových úrovních na strmém svahu nad pravým břehem Cibuleckého potoka. Na hraně srázu (302 m n. m.) stojí 13 m vysoká hranolová věž, sloužící jako rozhledna, spolu s torzem zdiva s gotizujícícm portálem, na níže položené terase pak další zdi s gotizujícími prvky, obklopující sochu zvanou Škrtič. Celý areál hradu je údajně zjednodušenou replikou Rytířského hradu v saském Machernu.

Na věž vede vnější schodiště o 76 schodech (schodů je dnes fakticky 77, na počátku schodiště byl vzhledem k poklesu okolního terénu dodatečně dostavěn ještě jeden schod mimo půdorys věže), z vrcholové plošiny s cimbuřím jsou výhledy dnes velmi omezené vzrostlými stromy. Krom zeleně vlastního parku je vidět část údolí Motolského potoka v okolí Motola s dominantním areálem Motolské nemocnice a výše ve svahu s usedlostí Šafránka a přilehlá část čtvrti Na Cibulkách se Strahovem v pozadí. Původně byla věž pravděpodobně centrálním objektem celého přírodně krajinářského parku, spojená průhledy s dalšími objekty areálu, tyto průhledy jsou však částečně vinou sukcese a částečně vinou cílených nevhodných výsadeb dnes minulostí. Místnost v patře věže bývala vyzdobena gotizujícími nástěnnými malbami (dnes zabíleno), v přízemní místnosti bývala údajně mechanická socha rytíře, který po sešlápnutí mechanismu chřestil brněním a vydával strašidelné zvuky. Soudí se, že věž byla – asi jako jediná stavba celého areálu – dokončena až po biskupově smrti; v jiných materiálech se však uvádí, že byla otevřena roku 1820. V roce 2014 prošla celkovou rekonstrukcí. Volně přístupná.

Silně poškozená socha „Škrtiče″ v dolní části hradu patří k nejzáhadnějším objektům celého parku. Neví se, kdo ji kdy vyrobil ani koho vlastně představuje. Dříve byla považována za Chrona, řeckého boha času (respektive Saturna, jeho římskou obdobu). Dnes se tvrdí, že jde o omyl, já však stále Chrona považuji za nejpravděpodobnější možnost. Lidové označení „Škrtič″ vychází ze skutečnosti, že muž držel v levé ruce pod krkem jakousi dětskou postavu, snad andílka (dnes již nezřetelné), což by dle antické mytologie odpovídalo právě na Chrona / Saturna (pokud by nešlo o andílka – Amora – ale obyčejné dítě, pak by přicházel v úvahu Titán Kronos požírající své děti; v římské postavě Saturna a často i v pozdějším zobrazování se ovšem obě tyto v řecké mytologii původně samostatné osoby spojují). Další v literatuře či tradici zmiňované možnosti, jako věštec Láokoón zápasící s hady („Hadonoš″), Dante v pekle (viz též poznámky) či svatý Kryštof nemá opodstatnění. Pole nápisu JITRO, vytesaného na boku sochy (jehož autenticita však není doložena), je dnes postava nejčastěji označována Jitrem (myšlena Alegorie Jitra?). Někteří badatelé soudí, že tato socha byla jako torzo již na Cibulku přivezena. Jiní to popírají s odkazem na rytinu, na níž je socha znázorněna celá, avšak vzhledem k faktu, že zobrazená socha ne zcela odpovídá dochovaným fragmentům a že na rytině jsou i jiné detaily zjevně poněkud upraveny, je otázkou, do jaké míry se dá brát tento pramen za bernou minci a do jaké míry jde o autorskou stylizaci. Socha byla údajně v 70. letech restaurována Otakarem Marcinem, není však jasné, v jakém rozsahu, když už předtím byla špatně „čitelným“ torzem″ a obdobným torzem byla i koncem 20. století.

celkový pohled na „Malý rytířský hrad″ na historické kresbě (ze sbírek Muzea hl. m. Prahy) a dnes (únor 2020)

vyhlídková věž (leden 2020, srpen 2017)

vnější schodiště věže se zděným zábradlím (červenec 2005)

vrcholová plošina věže s cimbuřím (srpen 2017)

výhled z věže k západu až severovýchodu – vlevo Motol s dominantním areálem Motolské nemocnice, vpravo vilová čtvrť Na Cibulkách a v pozadí Strahov (leden 2020)

detail výhledu na usedlost Šafránku a na Strahov s usedlostí Spiritka (leden 2020)

výhled do korun stromů lesoparku Cibulka a úbočí Vidoule (srpen 2017)

výhled z věže „dolů″, na spodní část zříceniny (srpen 2017)

zříceniny v bezprostředním okolí věže (srpen 2017)

mezi horní a spodní částí hradu (srpen 2017)

spodní část hradu (únor 2020, červenec 2005)

socha, zvaná „Škrtič″, snad bůh Saturn (únor 2020, srpen 2017)

poněkud záhadný nápis na boku sochy (únor 2020)

socha „Škrtiče″ na historické kresbě (ze sbírek Muzea hl. m. Prahy); avšak nejde-li o jinou sochu, pak je značně stylizovaná, neb zde mimo jiné chybí kmen, o nějž se postava opírá, má jiné postavení těla i jiný sokl, na němž stojí

jedna z kamenných laviček ve spodní části hradu (srpen 2017)

hájovny

Bezprostředně pod věží „rytířského hradu″ se nachází dvojice bývalých hájoven – novogotická hájovna č.e. 23 a moderní hájovna č.p. 1083. Pozemek kolem hájoven je oplocen, ale vesměs volně přístupný.

Stará hájovna byla od počátku součástí parku, spekuluje se však, zda původně nesloužila jako oranžerie. Ve 2. polovině 19. století byla pronajata knížeti Kinskému spolu s honitbou; v hájovně (respektive tehdy myslivně) sídlil jeho revírník. Nová hájovna byla postavena pravděpodobně v 60. letech 20. stol., do současné podoby rozšířena v 70. letech 20. stol. Koncem 20. stol. sloužila městským lesům nová hájovna jako správa lesního úseku Cibulka, stará hájovna byla sídlem polesí, spravujícího celý levý břeh Vltavy. Poté, co se Lesy hl. m. Prahy přestěhovaly do nové hájovny v Motole, využívá od roku 2017 areál spolek Hájovna (https://spolekhajovna.cz) ke komunitním účelům. Stará hájovna slouží mimo jiné jako infocentrum, byť nelze očekávat infocentrum v klasickém slova smyslu, tedy přepážku s řadou informačních materiálů.

stará myslivna č.e. 23 – dnes infocentrum a zázemí spolku Hájovna (leden 2020)

nová hájovna č.p. 1083, sloužící dnes komunitním programům (leden 2020)

areál hájoven v době, kdy zde ještě sídlily Lesy hl. m. Prahy, a dnes (červenec 2005, leden 2020)

na zahradě hájoven (leden 2020)

čínský pavilón

Druhou ikonickou stavbou Cibulky hned po vyhlídkové věži je čínský pavilón – osmiboká patrová stavbička stojící na konci výrazného úzkého hřebínku. I on zjevně byl centrem různých průhledů a zároveň umožňoval výhled do údolí Motolského potoka a na protější Kotlářku, dnes pohledově komunikuje pouze se zámkem a obnoveným průhledem nedalekou sochou Jupitera. Na vyhlídkový ochoz přístup dvouramenným vřetenovým schodištěm.

Stavba byla dokončena roku 1822. Po obvodu střechy byla zvonkohra, tvořená 48 skleněnými zvonky, které při sebemenším větru tiše cinkaly. Zvonky dodal pražský zhotovitel hudebních nástrojů Michal Weiss, stejně jako Aeolovu harfu, zavěšenou někde poblíž v koruně stromu a taktéž vydávající za větru zvuky. Na vrcholu střechy pavilónu byla umístěna měděná figura Číňana se slunečníkem, který se za pomoci čtyř vodorovných lopatek ve větru otáčel. Proto byla stavba nazývána Čínský mlýn či Čínský větrník. Později byla tato plastika uložena ve sbírkách Muzea hl. m. Prahy a nahrazena kopií, která se již neotáčela. V současné době zde není ani ta, zmizela někdy na přelomu 80. a 90. let. Čínský pavilon, v naprosto dezolátním stavu, byl posledním neopraveným objektem v parku, protože jako jediná z parkových staveb nepatří městu, ale majiteli zámečku. Nakonec se tento problém podařilo vyřešit dvacetiletou užívací smlouvou, takže v letech 2019-2020 probíhá generální rekonstrukcí.

schodiště zdobeno dvěma plastikami, jak dokládá kresba neznámého autora (ze sbírek Muzea hl. m. Prahy); zmizely v průběhu 19. stol

postupné chátrání čínského pavilónu (červenec 2005, březen 2013, srpen 2017)

probíhající rekonstrukce čínského pavilónu (leden 2020)

interiér patra čínského pavilónu před rekonstrukcí (srpen 2017)

umístění Čínského pavilónu na konci úzkého ostrohu na okraji obnoveného ovocného sadu (leden 2020)

socha sv. Jana Nepomuckého

Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého při příjezdové cestě k zámečku na západním úpatí hřebene pod čínským pavilónem, s nímž je spojen cihlovým dvouramenným schodištěm, je pravděpodobně jedinou sochou světce v celém areálu Cibulky. Na soklu má plastický erb biskupa Thun-Hohensteina a dva výjevy ze života světce.

Socha z roku 1818 je dílem Václava Nedomy. Proti soše bývala na Cibuleckém potoku trojúhelníková nádrž, sv. Jan tedy stál, jak se patří, u vody (dá se předpokládat, že zde byl přes potok i nějaký most, jelikož šlo o hlavní příjezd k usedlosti). V letech 1969-70 byla tehdy bezhlavá socha restaurována Otakarem Marcinem.

celkový pohled na sochu sv. Jana Nepomuckého (srpen 2017, červen 2009)

detail sochy (srpen 2017)

znak knížete-biskupa Leopolda Thun-Hohensteina na soklu sochy (červenec 2005)

výjevy představující smrt sv. Jana Nepomuckého na bočních křídlech podstavce sochy (červenec 2005, březen 2008)

umístění sochy na úpatí hřebene, s dvouramenným schodištěm směrem k výše položenému čínskému pavilónu (leden 2020, březen 2013)

pohled přes sochu sv. Jana Nepomuckého do prostoru, kde býval na Cibuleckém potoku rybníček (srpen 2017)

socha Jupitera

Socha s atributy boha Jupitera / Dia (bouřkové mraky, blesky, hromová koule, orel) stojí na kamenném soklu s nikou, která bývala studánkou. V současné době je studánka bezvodá; jak vyplývá z historické fotografie, je pravděpodobně zanesená vysokou vrstvou bahna. Každopádně voda prýští v okolí, v močálu.

Autor sochy, vzniklé někdy kolem roku 1820, není znám, někdy bývá přisuzována Václavu Prachnerovi. V roce 1972 byla socha restaurována Jaroslavem Heydukem. Přesto byla začátkem 21. stol. opět silně poškozena. Někdy kolem roku 2010 opět restaurována.

socha Jupitera (Dia) se studánkou; jak je vidět při porovnání s historickou fotografií, kobka studánky bývala mnohem vyšší, dnes je do značné míry zanesena bahnem (březen 2013, www.turistickelisty.sportovnilisty.cz)

detail sochy (březen 2013, srpen 2017, červenec 2005)

zanesená kobka studánky v soklu sochy (březen 2008)

průhled od Jupitera k čínskému pavilonu a tentýž pohled před průklestem (únor 2020, červenec 2005)

poustevna

Jediná dochovaná parková stavba mimo údolí Cibuleckého potoka, při cestě v západní části parku. Jde o stylizovaný presbytář pobořeného románského kostela s gotizující přední stěnou. Uvnitř bývaly dvě dřevěné sochy poustevníků. Jeden ležel na smrtelném loži, druhý za pomoci skrytého mechanismu žehnal příchozím. Obě sochy z roku 1819, na nichž se podílel Václav Nedoma, vlastní mechanická figurína však byla dílem někoho jiného; možná vídeňského mechanika Leonarda Mätzela, který na Cibulce nějaký čas pobýval), dnes již neexistují. Poustevna je údajně kopií stavby, která zdobila park v durynském Meiningenu.

poustevna (červenec 2005)

poustevna zezadu, v podobě románské apsidy (srpen 2017)

železniční zastávka

Jižní část parku přeřezává zhruba ve východozápadním směru železniční trať Praha – Hostivice (tzv. Buštěhradská dráha). Ve východní části parku překonává údolí Cibuleckého potoka po vysokém náspu; potok jím protéká kamenným tunelem, jehož strop je vzhledem k velkému spádu potoka schodovitý (součást nemovité kulturní památky). Poté následuje jediný železniční přejezd v prostoru parku a následně se železnice noří do zářezu. Za zářezem následuje další náspe, ne již tak mohutný jako první. Náspem procházejí dva kamenné klenuté propustky, obdobné tomu, kterým protéká Cibulecký potok, avšak nižší a kratší. V západním cípu bývalého parku se nachází železniční zastávka, dnes nazývána Praha-Stodůlky. Trať je v prostoru zastávky dvojkolejná (výhybna), na každé straně se nachází perón s jednoduchou čekárnou. Nedaleko čekárny ve směru Hostivice dosud stojí nádražní budova původní zastávky Cibulka (č.p. 57), jež dnes tvoří součást jakési nedostavěné rezidence.

Buštěhradská dráha byla vybudována na přelomu 60. a 70. let 19. stol., zprovozněna byla 3. července 1872 (nejprve pro nákladní a o dva měsíce později i pro osobní dopravu). Zastávka Cibulka byla zřízena souběžně s vybudováním trati. Pro malý zájem byla roku 1877 zrušena, obnovena v období 1928 (u příležitosti zahájení motorových vlaků na této trati)-1938. Poté je jméno Cibulka přesunuto na mezitím vzniklou zastávku cca kilometr východněji (do té doby Cibulka-kolonie) a zřízena nová zastávka Stodůlky v prostoru mezi křížením železnice s ulicí Goldscheiderovou (u golfového hřiště) a dnešní ulicí Bucharovou. V rámci rekonstrukce trati v roce 1989, kdy se měla tato trať stát hlavním železničním tahem z Prahy do Kladna místo současné dráhy přes Dejvice, byla zastávka Praha-Stodůlky přemístěna zpět do prostoru bývalé zastávky Cibulka. Byla zde vybudována druhá kolej pro potřeby vyhýbání vlaků (provedení bylo takřka totožné se zastávkou Praha-Žvahov na téže trati). Vzhledem k tomu, že plán nebyl nikdy realizován, nebyla druhá kolej používána a spolu s přilehlým perónem, čekárnou a dvěma stavědly pustla. Roku 2018 proběhla generální rekonstrukce trati, kdy byla obnovena druhá kolej a vybudovány nové čekárny. Jméno Praha-Stodůlky je však zcela nesmyslné, zastávka neleží na území Stodůlek ani nijak neslouží k jejich dopravní obslužnosti. Paradoxně, ze zastávky není snadný přístup ani do vlastního parku Cibulka.

jižní (vtokový) portál tunelu Cibuleckého potoka pod železniční tratí (červenec 2005)

tunel pod železniční tratí, kvůli velkému spádu Cibuleckého potoka s kaskádovým stropem (březen 2013, červenec 2005, únor 2020, srpen 2017)

severní (výtokový) portál tunelu Cibuleckého potoka pod železniční tratí (srpen 2017)

železniční přejezd nedaleko poustevny dříve a nyní (červen 2009, únor 2020)

opuštěné stavědlo se zazděnými okny a vstupem na západním zhlaví výhybny Praha-Stodůlky (únor 2020)

východnější z dvojice propustků mezi stavědlem a zastávkou, toho času s poněkud zavaleným vstupem (únor 2020)

bezvodá jímka před propustkem (únor 2020)

západnější z dvojice propustků mezi stavědlem a zastávkou (únor 2020)

železniční zastávka Praha-Stodůlky (únor 2020)

nástupiště ve směru Hostivice před rekonstrukcí a nyní (srpen 2017, únor 2020)

druhá kolej a nástupiště ve směru Praha-Smíchov před rekonstrukcí (srpen 2017)

nástupiště ve směru Praha-Smíchov po rekonstrukci (únor 2020)

původní nádražní budova zastávky Cibulka, č.p. 57 (únor 2020)

pozůstatky už roky rozestavěné „rezidence″, jíž je dnes bývalé nádraží součástí (únor 2020)

budova starého nádraží ještě se střechou, těsně před počátkem budování „rezidence″ (wikipedie / Honza Groh – duben 2007)

Zajímavosti, poznámky:

Ø Po roce 1714, kdy usedlosti patřil měšťanu Vojtěchovskému, se zde údajně scházeli evangelíci pronásledovaní Jezuity.

Ø Stavby na Cibulce byly (údajně jako první v Praze ?) osazeny hromosvody, záležitostí v té době rozhodně ne ještě běžnou.

Ø „Hradní″ věž je nejstarší rozhlednou v Praze.

Ø Přestože biskup Thun-Hohenstein byl mecenášem, lidumilem a osobou veskrze oblíbenou, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že na poslední cestě na Malostranský hřbitov ho provázel velký zástup Pražanů, v pověstech figuruje jako člověk, jenž se upsal ďáblu a který má údajně dodnes strašit na balkóně usedlosti. Snad k těmto pověstem zavdala příčinu skutečnost, že areál Cibulky svojí výzdobou a filozofií připomínal vše možné, jen ne sídlo bývalého vysokého církevního hodnostáře.

Ø Prostoru pod rozhlednou se sochou „Skrtiče″, řidčeji i poustevně se někdy říká Dantovo peklo. Tento název však ani pro jeden z těchto objektů nemá opodstatnění. Pravděpodobně původně patřil umělé jeskyni s trojhlavým psem Cerberem, strážcem podsvětí, a po jeho zániku se přesunul na jiné objekty v parku.

Ø Pověstmi byla opředena i busta zahradníka vykukujícího ze slepého okna při bráně usedlosti. Většina je spojována s lakomým a zlým zahradníkem Šmelhausem (jindy správcem), který dle jedné verze vyhnal dceru z domu, protože se zamilovala do chudého chasníka, dle jiné vyhnal žebráka a ještě mu prostě spílal… A za trest v okně zkameněl,

Ø Píše se, že z důvodu ochrany před vandaly byl po nějakou dobu vstup do parku na vstupenky; nepodařilo se mi však zatím zjistit, v které době to mělo být.

Ø V lesnické terminologii je pod označením Na Cibulce zahrnován kromě vlastního parku Cibulka i severní svahy Vidoule a les na Hliníku západně od Cibulky – celkem plocha o výměře téměř 67 ha.

Literatura:

- Šárka Komedová: Košířská usedlost Cibulka v době působení Leopolda Linharta hraběte Thuna (bakalářská práce 2009) – viz též https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/29239/BPTX_2008_1_11260_KBAK000_50660_0_67351.pdf?sequence=1&isAllowed=y

- Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy – Velká Praha A / L (Praha 2012)

- Božena Pacáková-Hošťálková a kol.: Pražské parky a zahrady (Praha 2000)

- Božena Pacáková-Hošťálková: Vývoj a pojetí přírodně krajinářské tvorby v Praze – In: Staletá Praha XV (Praha 1985)

- Otomar Dvořák, Josef Pepson Snětivý: Utajené hrady a zámky III (Řitka 2019)

- Barbora Lašťovková, Jiří Koťátko: Pražské usedlosti (Praha 2001)

- Milan Polák: Praha a železnice (Praha 2005)

Web:

- wikipedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Cibulka_(Košíře)

- Památkový katalog - https://pamatkovykatalog.cz/usedlost-cibulka-13057171

- Malé dějiny Smíchova a Košíř - http://smichov.blog.cz/0610/cibulka-1-cast, http://smichov.blog.cz/0610/cibulka-2-cast

- Praha neznámá - https://www.prahaneznama.cz/praha-5/kosire/cibulka-a-okolni-usedlosti/

- hrady.cz; usedlost - https://www.hrady.cz/index.php?OID=2930

- hrady.cz; čínský pavilon - https://www.hrady.cz/index.php?OID=1666

- hrady.cz; rozhledna - https://www.hrady.cz/index.php?OID=1484

- Pražská příroda; lesopark - http://www.praha-priroda.cz/lesy/na-cibulce/

- Pražská příroda; Cibulecký potok - http://www.praha-priroda.cz/vodni-plochy-a-potoky/vodni-toky/cibulka/

- Klub přátel starého Smíchova - http://www.starysmichov.cz/view.php?cisloclanku=2007010025

- prázdné domy - https://prazdnedomy.cz/domy/objekty/detail/307-usedlost-cibulka%20

- Czumalova nástěnka - https://czumalo.wordpress.com/2015/04/26/u3v-fsv-cvut-pamatky-velke-prahy-prednaska-28-dubna-2015/

- squat 2012 - https://cibulka.squat.net/

- sluneční hodiny - http://www.slunecni-hodiny.webzdarma.cz/Engelbrechtove.html

- Ústřední seznam ochrany přírody - https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/chrob_find/index.php?h_pstromy=1&CIS=&NAZEV=&h_organ_oochp=&KRAJ=&OKRES=&ORP_ICOB=&OBEC=&KU=ko%C5%A1%C3%AD%C5%99e

- Pražské železniční stanice a zastávky - http://prahamhd.vhd.cz/Draha/stodulky.htm

- Turistické listy - http://www.turistickelisty.sportovnilisty.cz/retro/park-a-usedlost-cibulka/

další místa v okolí (mapa) / Praha / rejstříky

únor 2020