PORTOFINO
Ligurie - Città metropolitana Genova – obec Portofino
Město v jihovýchodní části stejnojmenného
poloostrova, na západním okraji zálivu Tigullio. Jeho
srdcem je zátoka s přístavem, otevřená k severovýchodu. Jádro města je
rozloženo na západním břehu zátoky a v údolí, které zde do ní od západu
ústí. Zde i dva z Portofinských kostelů: Oratorio di Nostra
Signora Assunta a San
Martino. Náměstí Piazza Martiri
dell'Olivetta je svojí
východní stranou otevřeno přímo do přístavu. Na jihu ohraničuje zátoku úzký
vysoký hřeben, oddělující jí od jižního pobřeží poloostrova; na něm další
kostel - San Giorgio. Toto
„městské“ jádro je obklopeno zahradami s vilami, stoupajícími do často
strmých svahů nad městem. Východně nad přístavem pevnost Brown,
obklopená rozsáhlým parkem. K jihovýchodu vybíhá úzký skalnatý mys Punta del Capo,
z větší části taktéž pokrytý zahradami s vilkami; na jeho konci
maják.
Nejstarší zmínka o Portofinu,
tehdy pod názvem Portus Delphini
(tedy přístav delfínů) pochází z 1. století. Zmiňuje ho ve svých spisech
římský válečník a filozof Gaius Plinius
starší. Další zmínka – již pod zkráceným jménem Portofino
- pochází až z roku 986, kdy ho císařovna Adelaida
Burgundská darovala nedalekému klášteru San Fruttuoso. Roku 1171 se
ves dostává pod správu svobodného města Rapallo a
roku 1229 se i s ním stává součástí Janovské republiky. Roku 1409 je obec
prodána Florenstké republice, ale ještě před koncem
15. stol. se vrací Janovu a je v držení různých janovských patriciů. Roku 1815 se na základě rozhodnutí Vídeňského
kongresu celá Janovská republika stává součástí Sardinského království,
předchůdce sjednocené Itálie. Ve 2. pol. 19. stol. se
Portofino stává oblíbeným místem britské
aristokracie. V průběhu 19. stol. získává Portofino
v podstatě dnešní podobu. Teprve roku 1959 vybudována pobřežní silnice z Rapalla, respektive ze Santa Margherity; do té doby bylo městečko po souši velmi obtížně
přístupné. V současné době patří k nejluxusnějším turistickým
střediskům Ligurské riviéry, přesto si stále zachovává historický ráz.
Součást regionálního přírodního parku Portofino a chráněné mořské oblasti Portofino.
znak města
pohled na
zátoku s přístavem a jádrem městečka od jihovýchodu
zástavba
městského jádra
jedna
z užších uliček Portofina
přístav
maják na
východní straně vjezdu do přístavu, na úpatí vrchu s hradem Castello Brown, označovaný jako
Faro Punta del Coppo; vysílá pravidelné červené záblesky s periodou 3
sekundy a dosahem 7 námořních mil
pohled od
jihu na skalní hřbítek, oddělující volné moře od přístavu, s vilou Castello San Giorgio
a kostelem San Giorgio;
vpravo v pozadí hrad Castello Brown
vila zvaná
Castello San Giorgio na skalnatém hřbetu nad přístavem v sousedství
kostela sv. Jiří
ve
slepencích vytesaná cesta od přístavu k hradu
výklenková
kaplička při cestě k hradu
vily a
zahrady ve východní části města
Villa Beatrice (někdy též Castello
Odero) – vila z roku 1913 od architekta Gina Coppedé pro italského loďaře
a politika Attilia Odera na
útesu Punta Caieca severně
od přístavu, mimo jádro města
pohled na
jihovýchodní výběžek poloostrova s majákem, hradem, přístavem Portofino a vilou Beatrice od severovýchodu
kostel sv. Martina (Chiesa di San Martino)
Hlavní (farní) portofinský
chrám stojí ve svahu na okraji zástavby, severozápadně od přístavu. Jde o
románskou trojlodní baziliku, presbytářem obrácenou k severozápadu. Na
východní straně vysoká zvonice.
Kostel pochází pravděpodobně z 12. století.
Nejstarší dokument datovaný do roku 1130, uvádí rozhodnutí papeže Inocence II .
převést vlastnictví kostela na mnichy z kláštera San Fruttuoso,
z čehož je zjevné, že v té době již stál. Jiné zdroje vak
předpokládají, že Inocenc II. pouze potvrdil starší stav a předpokládají, že
kostel byl mnichy ze San Fruttuosa
založen již krátce poté, co získali Portofino, tedy
na konci 10. století. Roku 1548 byl
kostel (znovu?) vysvěcen u příležitosti objevení schránky s relikviemi svatých
mučedníků Dorotey, Cassiana
a Vincenta. Do dnešní podoby přestavěn koncem 19. stol.
Volně přístupný.
celkový
pohled na kostel
zvláštní
arkýř na jihozápadní straně kostelní lodi
celkový
pohled do lodi kostela
bohatě zdobený
strop kostelní lodi a presbytáře
hlavní
oltář
boční
oltáře
dřevěné
barokní sousoší Ukládání Krista s postavami sv. Magdalény, sv. Jana, sv.
Josefa Arimatejského a Panny Marii od janovského sochaře Antona Maria Maragliana
varhany
z oblázků
vyskládaná mozaiková dlažba, tzv. risseu, před
kostelem
kaple Nanebevzetí Panny Marie (Oratorio
di Nostra Signora Assunta)
Drobný jednolodní kostel stojí na okraji souvislé
zástavby západně od přístavu, v ulici Via Roma. Kostel je neorientovaný,
s presbytářem otočeným k jihovýchodu. Nad východním nárožím malá
věžička se zvonem. Vstup renesančním portálem, nad nímž luneta z roku 1555
s basreliéfem Madony a členů místního bratrstva. Presbytář zaklenut, avšak
loď nemá strop, je otevřena do (moderního) krovu.
Kostel pochází z počátku 14. století. Byl součástí
dnes již neexistujícího špitálu, v němž službu potřebným vykonávali
členové bratrstva Nanebevzetí. Výrazně přestavěn v 15. stol.
Volně přístupný.
zaklenutý
presbytář
oltář
západní
strana lodi s křížovou cestou a velkou dřevěnou lavicí
detail
dřevěné lavice v západní části lodi
detail
výzdoby při horním okraji stěn lodi
v kostelní
lodi umístěny tři procesní kříže; dřevěné kříže s bílým a černým Kristem
na prvním snímku váží 105 a 115 kg
kostel sv. Jiří (Chiesa di San Giorgio)
V dnešní podobě barokní kostel na úzkém
skalním hřebenu nad přístavem. V sakristii údajně shromažďovány votivní
dary námořníků - plátna různých velikostí, evokativní vyjádření naivního, ale
fascinujícího lidového umění (neviděl jsem).
Kostel založen roku 1154, avšak
v polovině 20 stol. zde archeology objevena starobylá kaple čtvercového
půdorysu, datovaná ještě před tento rok. Kostel byl v důsledku válečných
událostí několikrát zničen a znovu postaven. Naposledy byl zničen
v průběhu 2. světové války bombou svrženou bombardérem britského letectva;
roku 1950 byl obnoven do barokní podoby z roku 1760.
Kostel volně přístupný. Od kostela výhled na
přístav a město, pevnost Castello Brown
i jižní pobřeží poloostrova.
umístění
kostela na úzkém skalním hřebeni; pohled od jihu, v pozadí Ligurské
Apeniny za zálivem Tigullio
exteriér
kostela
hlavní
oltář; pod ním údajně ve skále vytesaná svatyně, v níž uchovávány ostatky
svatého Jiří (viz poznámky)
Castello Brown
Hrad stojí na vrcholu ostrohu, vybíhajícího zde
z hlavního hřebene k severu a uzavírající tak na východní straně
zátoku portofinského přístavu. Má tedy pro ostrahu
přístavu i provozu na okolním moři velmi strategickou polohu. Dnes jde o
kamennou stavbu, tvořenou sevřeným blokem budov, z nichž nejnápadnější je
mohutná okrouhlá věž na jižní straně. Severní polovinu tvoří rozlehlá terasa.
Hrad obklopuje rozsáhlý park, sestupující po svazích ostrožny až ke břehu moře.
Archeologické vykopávky dokládají, že na ostrožně
stávala obranná římská věž, datovaná do 2. či 3. století. Vznik hradu bývá
kladen do 10. století. První výslovná zmínka je však až z roku 1425, kdy
hrad, do té doby v držení milánského vévody Filippa
Maria Visconti, dobyl bývalý janovský dóže Tomaso Fregoso. Posléze hrad
získala Janovská republika. Ta zde počátkem 16. stol. nechala vybudoval
fakticky dnešní pevnost, byť později byla ještě několikrát přestavována a
rozšiřováni (zejména v letech 1554-1557 dle projektu inženýra Giovanniho Maria Olgiata, dále
pak roku 1624 a znovu roku 1728). Hrad, nazývaný v té době Castello di San
Giorgio (hrad svatého Jiří; dnes toto jméno používáno
pro vilu v sousedství kostela sv. Jiří), byl jednou z klíčových
pobřežních pevností Janovské republiky, jak proti častým útokům saracénských
pirátů, tak i ve vzájemných bojích různých rodů a státních útvarů dnešní
severozápadní Itálie. Naposledy sloužil jako vojenská pevnost v letech 1797 -
1814, kdy byl obsazen Napoleonovými vojsky. Roku 1867 byla pevnost odzbrojena a
formálně zrušena. V témže roce ji koupil britský konzul v Janově Sir Montague Yeats-Brown a nechal ji přestavět dle projektu architekta Alfreda
d'Andrade na pohodlnou vilu. Po ně má i dnes
používané jméno. Britové vlastnili hrad až do roku 1961, kdy jej zakoupilo
město.
Objekt je veřejnosti přístupný (vstupné), využíván
též ke kulturním, společenským či soukromým akcím. Vstupné a otevírací hodiny
se vztahují i na přilehlý park.
hrad na
ostrožně nad přístavem
hrad ze
všech stran…
Punta del
Capo
Úzký skalnatý mys, vybíhající od města
k jihovýchodu, v západní části ještě zastavěný vilami,
v nejvýchodnější části přírodní (částečně zalesněný borovicí, částečně jen
spoře porostlé slepencové skály). Na konci, který je nejjižnějším a zároveň
nejvýchodnějším místem poloostrova Portofino, stojí
na skalním útesu maják (Faro di Portofino).
Jediná cesta vede po hřebeni mysu k majáku, jinak je území neschůdné a
neprůchodné. Maják, tvořený vlastní 12 m vysokou věží a přiléhající patrovou
budovou, sloužící dříve k ubytování strážců majáku, není veřejnosti
přístupný, při jeho patě se však nachází vyhlídková terasa (piazzetta)
s občerstvením. Místo poskytuje pěkný výhled na Ligurské moře, zejména do
zálivu Tigullio s Levantskou Riviérou a Ligurskými Apeninami v pozadí.
Maják byl vybudován roku 1870. Od roku 1986 je plně
automatizovaný, bez obsluhy. Maják vytváří každých pět sekund bílý záblesk,
viditelný do vzdálenosti 16 námořních mil.
pohled na
mys od východu, jihovýchodu a jihozápadu
jižní
strana mysu při pohledu od kostela sv. Jiří
cestou k
majáku
na konci
mysu již nejsou zahrady, ale volná příroda (vítečník sítinovitý, jakési
středomořské borovice, pryšec statný)
maják na
skalnatém konci mysu
portofinský maják v detailu
Pamětní
deska na piazzettě pod majákem připomíná milánského
teologa, pedagoga a zakladatele mezinárodního katolického hnutí Comunione e Liberazione
(Společenství a osvobození) Luigi Giussaniho
(1922–2005). Vytvořil ji roku 2008 Laronzo Cascio u příležitosti pojmenování piazzetty
po Luigi Giussanim, protože
právě toto místo hrálo ikonickou roli v počátcích jeho práce s mládeží.
Citát v horní části desky v překladu zní: „v každodenním životě existují
tři znamení věčnosti: láska, umění a modlitba″.
vyhlídková
terasa u majáku
výhled od
majáku k severu, přes záliv Tigullio na
Levantskou Riviéru a Ligurské Apeniny
nejzazší konec mysu
Zajímavosti,
poznámky:
Ø
Jméno
Portus Delphini (Přístav
delfínů) je obvykle odvozován od výskytu těchto zvířat v zátoce. Existují
však i další dvě teorie. Podle jedné bylo Portofino
původně Tyrhénů (Etrusků), kterým Řekové pro jejich
schopnosti mistrně se plavit podél pobřeží přezdívali Delfíni. Další pak
odvozuje jméno přístavu od tvaru mysu, připomínajícího delfína.
Ø
V kostele
San Giorgio jsou údajně
uloženy ostatky sv. Jiří, které přivezly portofinští
námořníci z křížové výpravy do Svaté země (pokud by s dovezením
ostatků souviselo založení kostela, pak by muselo jít o druhou křížovou
výpravu). Přestože dle některých zpráv byla dovezena dokonce „větší část těla
sv. Jiří″, Portofino se na rozdíl od jiných
míst, kde by tělo sv. Jiří údajně mělo být uloženo, poutním místem nikdy
nestalo. Traduje se však, že ostatky sv. Jiří byly důvodem, proč bylo Portofino v 19. stol. v takové oblibě u
Angličanů, jichž je světec národním patronem.
Ø
Uvádí
se, že v době obsazení napoleonovými vojsky byl
přístav přejmenován na Porto Napoleone. Totéž se ovšem píše i o Santa Margheritě. Je možné, že
šlo o společné označení celé aglomerace na západním pobřeží zálivu Tigullio.
Ø
7.
prosince 1941 zemřel přímo na nábřeží, kde obvykle maloval, malíř Guseppe Amisani.
Ø
Železniční
stanice na trati Janov-Pisa v Santa Mergheritě, od Portofina vzdálená
5,5 km po silnici a 4 km vzdušnou čarou, se oficiálně jmenuje Santa Margherita-Portofino.
Web:
oficiální stránky obce – https://www.comune.portofino.genova.it
wikipedie - https://it.wikipedia.org/wiki/Portofino
wikipedie, maják - https://it.wikipedia.org/wiki/Faro_di_Portofino
oficiální stránky hradu - https://www.castellobrown.com
turistický server Portofina - https://portofinotourism.com/
oficiální stránky přístavu - https://www.marinadiportofino.com
vzácní hosté v Portofinu – https://portofino.it
stránky Janova - https://fuorigenova.cittametropolitana.genova.it/content/portofino
staré fotografie Camogli a okolí;
kostel sv. Jiří - http://www.agenziabozzo.it/camogli_ieri/CAMOGLI_ANTICA_web/Camogli_Foto_Antiche_2508_Portofino_Chiesa_San_Giorgio_vecchia_abside_1910.htm
společnost Mysa, Faro Punta del Coppo
- http://yoursailor.com/fari-e-fanali/e-1248-portofino-punta-del-coppo/
iCesty - https://www.icesty.cz/portofino/
Ke
stažení v jpg: plán přístavu
další
místa v okolí (mapa) / Itálie / rejstříky
květen 2022