PANONIE 2009

Neziderské jezero

Je to asi tak tři neděle, co mi přistál v počítači mail. „Přátelé, mám jedno volné místo v malé expedici na slaniska do Rakouska a Maďarska. Pokud byste měli zájem, ozvěte se mi co nejdřív. Jarek.” Už jsem se chystal někam do světa s touhle partou šílenejch botaniků vyrazit několikrát, nikdy to zatím nevyšlo. Tenhle víkend mám nějakým zázrakem volnej. Takže neváhám ani chvilku.

Odjíždí se v pátek ráno v osm z Brna. To je v pohodě… Jó, to jsem si teda jen myslel. Jedinej autobus, který je v Brně před osmou, je tři dny předem beznadějně vyprodaný. Takže mám na výběr mezi vlakem chvíli po půlnoci (co bych proboha tak dlouho v Brně dělal) a nebo vlakem, co do Brna dojíždí ve čtvrt na devět. Mezi tím nic! Prý není problém tu čtvrthodinku počkat. fajn.

V malém mikrobusu vyrážíme v sestavě 8 + řidič směr rakouská hranice. Šmikáme cíp Slovenska, přejíždíme hraniční Moravu, na rakouské straně lemovanou malými rybářskými chatkami s ohromnými sítěmi, míjíme památník v místě, kde Přemysl Otakar II. padl na Moravském poli, pozorujeme z okénka několik bílých volavek, par po dlouhém mostu nad lužním lesem přejezd Dunaje. Blížíme se k Neziderskému jezeru. Najednou Jarek velí k zastavení. Padl mu do oka jakýsi stepní kopeček uprostřed vinic nedaleko silnice. Parkujeme u nedalekého hotelu Amadeos, procházíme řádky slaďounké (a samozřejmě nějakým sajrajtem postříkané) vinné révy. Nad hlavami nám krouží celé eskadrony vážek. Prodíráme se akátovým houštím a na vrcholku (z kterého se mimochodem otvírá pěkný výhled po téhle veskrze placaté krajině) nalézáme první kytky. Zlatožlutou hvězdnici zlatovlásek (foto), plantáže stříbřitého pelyňku rakouského, keříčky lnice kručinkolisté (foto), chrastavci podobný hlaváč šedavý, len rakouský… A taky krásnou kudlanku (foto).

Pod sprašovou stěnou fotografuju nádherné „ježky” durmanu, na okraji pole pak divoké konopí. Druhá sprašová stěna je provrtaná norama vlh. Být tu tak o nějaký ten měsíc dřív… I pěkná pozorovatelnička je tu postavené, takže by nebylo možné je nevidět. Nory jsou i na úpatí svahu, z těch bych ale pro změnu podezíral spíš divoké králíky.

Další zastávka je ve městě Podersdorf am See, na samém břehu Neziderského jezera. Tmavá rozbouřená hladina plná nějakých vindsurfingistů a lidí na vodních padácích, na konci mola malý maják. Skoro by člověk věřil, že je někde na pobřeží. Ale obě přilehlé pláže oplocené (placené) a kytky vesměs žádné. Takže poměrně brzo popojíždíme dál.

Krajina slaných jezírek – Seewinkel – nás vítá věru stylově. Vpravo u silnice se objevuje polovyschlá „louže” (později určená jako jezero Standlacke). Brzdíme, vyrážíme na lov slanomilných kytek (někteří doslova – desky na herbářové položky se jim plní před očima). Poprvé tu potkáváme typické kvítky, které nás budou provázet takřka celou cestu – žlutý blešník úplavičný (foto) a fialovou hvězdnici slanistou (foto). Plantáže kamyšníku přímořského (foto). Řadu různých ostřic… A na dně vyschlé části jezera merlík sivý (navzdory svému jménu pěkně fialový) a podivnou trávu skrytěnku bodlinatou, kterých jsme si měli ještě pozítří užít do sytosti.

Další jezero – Darscho - má vody dostatek. A já sotva přibržďujem na jeho břehu, dočista zapomínám na kytky. Jen pár metrů ode mě si tu klidně poskakuje nějaký vodouš, o něco dál stojí v mělké vodě tři kolpíci! Nejsem rozhodně jediný, kdo tu obdivuje ptáky. Co chvíli na břehu staví nějaké auto s dalekohledem či teleobjektivem vystrčeným s okýnka. je fakt, že na auta jsou tu ptáci zřejmě zvyklí a vůbec se jich nebojí. Ale ten vodouš nijak zvlášť nereagoval ani poté, co jsme vystoupili…

Do botanické reality mě vrací až druhá strana silnice. Zvláštní plocha, kde ze zjevně slané pánve trčí sotva deset dvacet centimetrů vysoké pahorky s úplně jiným, spíše stepním charakterem. Objevujeme tu celkem nenápadnou, ale o to vzácnější - minimálně u nás - bařičku přímořskou (prý „musíš určitě ochutnat list, jakou má výraznou chuť“ – no, nic moc), jemňounký hvozdíček lomikamenovitý a pak k všebocnému nadšení drobounkou, avšak nádhernou orchidej švihlík krutiklas. Jeden kousek, druhý, támhle ještě jeden. Fotografování nezná mezí. A pak Vlasta objevuje ve škarpě u silnice dobrých třicet kousků…

Třetí jezero téhle oblasti, Lange Lacke, už mi přijde tak trochu navíc. Ani nic moc kytek, ani žádní ptáci, akorát všude samé zákazy vstupu. No, důvod téhle zastávky byl jasný. Slanorožec. Nakonec jsme pár kousků našli, ale nic moc…

A pak hurá do Maďarska.

následující kapitola / obsah deníku