POBALTÍ 2009

Odložený odjezd

Tak konečně ve vlaku. O čtrnáct dní později, než bylo plánováno. Měli jsme odjíždět jako tradičně hned první prázdninový den. Jenže Míše byla několik hodin před odjezdem identifikována spálová angína. Takže místo cesty k moři antibiotika. Rychle vrátit lehátka (storno 50%) a vnitrostátní část jízdenek. Když jsme lístky kupovali, narazili jsme na Holešovicích na moc šikovnou a ochotnou pokladní, která vymyslela, že když koupíme zvlášť lístek na hranice a zvlášť pro polské území, pár stovek tím ušetříme. Jenže zatímco lístky po Polsku platí dva měsíce, vnitrostátní lístky jsou na konkrétní datum, takže v tuhle chvíli se tahle vychytávka obrátila proti nám. Ale tady je strono jen 10%, a při novém nákupu se povedlo vymyslet pro cestu zpátky, kdy přejíždíme hranice až po půlnoci, ještě trošku levnější vnitrostátní variantu (jednodenní síťová jízdenka za 900 korun pro všechny), takže jsme i tak trochu ušetřili...

Druhý den poté, co jsme měli odjet, jsme se dozvěděli, že Gaňsk plave. Strhla se tam nějaká strašná průtrž (jak je letošního léta zvykem) a zrovna ve chvíli, kdy bychom nejspíš vystupovali z vlaku, se po ulicích valilo několik desítek centimetrů vody. Napjatě jsme pak sledovali polské zpravodajství v následujících dnech, jestli povodeň nezanechala nějaké vážné následky a jestli je vůbec rozumné tam jet, ale nezdálo se, že by velká voda město nějak vážněji ochromila. V sousední Gdyni bez problémů proběhl veliký rockový festival, sesuv na železniční trati byl rychle odstraněn a život běžel dál. Jen ve zprávách o počasí se neustále objevovaly bouřky a slejváky. Celých čtrnáct dní. Možná dobře, že jsme neodjeli. Následující dny slibovaly rozhodně přívětivější počasí...

Lehátkový vagón polských drah. V lecčems luxusnější, než naše (nastavitelná klimatizace, zásuvky, hodiny...), ale spodní lehátko se nedá sklopit, takže člověk leží fakticky na sedačce, která je značně nepohodlná a navíc daleko užší, než klasické lehátko. A na rozdíl od našich tu prodávají k jídlu jen nějaké pišingry, ale ani párky, ani polévku... Což je nám dneska jedno, ale budeme s tím muset počítat cestou zpět. V kupé jsme sami, takže se můžeme roztáhnout. Opice jsou jako vždy, když se zas po delší době ocitnou ve „spinkacím vláčku″, k neutišení, ale za hodinu už všichni pospáváme.

Budím se někde před Katovicema. Venku se válí hustá mlha, z níž každou chvíli vykukují nějaké paneláky. Vychází sluníčko, vlak jede téměř krokem. Dál k Varšavě pak hodně lesů, převážně borových, na loukách se volně popásá skot. Čím blíž k hlavnímu městu, tím víc zemědělství. A všude samá rovina.

Na příjezdu do Varšavy máme něco přes hodinu zpoždění. Z čehož plyne, že vyhlídnutý osobák do Gdaňsku už je v trapu. Nezbývá nám tedy, než si doplatit povinné místenky na rychlík (25 zlotých na osobu!). Nejdřív se ale musíme promotat v bludišti varšavského Centrálního nádraží někam k pokladnám. Peróny jsou v podzemí a nejbližší exit nás háže do soustavy podzemních chodem lemovaných desítkami krámků s pečivem, ovocem, textilem, drogerií, novinami a vším možným. Vpravo východ kamsi, vlevo východ kamsi (snad varšavská MHD), a konečně hala. Zjišťujeme, že jsou tu zvlášť pokladny pro „normální vlaky“ a zvlášť pro rychlíky (postupně nám dochází, že byť oboje mají v názvu PKP - tedy Polské dráhy - jsou to zřejmě dvě naprosto samostatné firmy; což později málem způsobí velký průšvih). A že nejbližší rychlík jede za deset minut. Naštěstí v protisměru - z haly - už je orientace poměrně jednoduchá.

Vlak podobný tomu lehátkovému. Také klimatizace, zásuvky, hodiny, na chodbě navíc světelná tabule, která ukazuje rychlost, venkovní teplotu a počet kilometrů do nejbližší zastávky. Po chvíli se objeví slečna s vozíčkem a nabízí kávu, čaj nebo džus. Čarodějka z nedávné služební cesty ví, že tohle je v ceně místenky, tak se nezdráháme. Navrch dostáváme každý i „smajlíkovou″ sušenku.

Krajina se dlouho příliš nemění. Černý skot, tady pro změnu v ohradách, tu a tam mokřiny, všude plno čápů. Až po několika hodinách jízdy se začíná okolí příjemně vlnit. Žádné hory teda, ale i tak vítaná změna. V lesích hodně bříz, sem tam nějaké jezero - celkem malebná krajina. V Malborku míjíme křižácký hrad (když všechno klapne, tak se tu stavíme cestou zpátky), ve Tzevu přejíždíme Vislu (mimochodem mnohem užší a nevýraznější, než byla kousek za Varšavou) souběžně s mostem, opevněným několika kamennými věžemi, v Pszczólkách je vidět pěkný dřevěný větrný mlýn. A pak už vjíždíme do gdaňské aglomerace.

následující kapitola / obsah deníku