POBALTÍ 2009

Ptačí rezervace

Budíček na sedmou je nezvyklý, ale pokud nechceme přijít o loď, nedá se nic dělat. Ani nesnídáme, koupíme nějaké buchty na Gdaňském nádraží. I tak, než se nám daří vymotat, je osmá pryč. Na nádraží ještě nechat v úschovně batohy (na první pohled vypadá výrazně levnější, než ta ve Gdyni, ale nakonec nám to stejně napočítají na 21 zlotých - prý nějaké pojištění!) a známou cestou napříč městem na Rybí trh, kde jsou pokladny Gdaňské plavby a přístaviště. Stíháme jen tak tak, do odjezdu dvacet minut, loď je již přistavená. Daleko menší, než na jaké jsme jeli na Hel. Však nás také nečeká plavba po moři, ale jen hodinová projížďka po řece. Cíl Sobieszewo. Tedy tak se to alespoň píše na jízdních řádech. Ve skutečnosti nás loď vysazuje ve Východních Horkách (Górky Wschodnie), což je sice blíž k ptačí rezervaci, do níž máme namířeno, ale naprosto mimo centrum, kde jsem předpokládal dokoupit na dnešní putování nějaké zásoby. Naštěstí tu posléze jeden menší krámek také nacházíme. Zásobení sice nic moc, ale nějaká ta limonáda, chleba, paštika a trochu ovoce se tu sehnat dá. Je až neskutečné, jak je tahle vesnice, kousek od krásných pláží a s přímým spojením z Gdaňsku, neturistická!

Stezka rezervací je značena stylově oranžovou siluetou kachny. Kromě spousty komárů je tu i mraky lidí. Naštěstí postupně odpadají (lidé i komáři), takže k první pozorovatelně docházíme již pouze s malou skupinkou, na druhé jsme sami. Zejména rybník Karaš je plný ptáků. Kromě kachen, labutí, racků, volavek, lysek a kormoránů také několik potápek. Přijde mi to jako tři druhy. V jedné bezpečně identifikuji roháče, druhá je o něco větší, šedohnědá s nápadně dlouhým krkem a dýkovitým zobákem, skoro jak plovoucí volavka, ta třetí drobná, skoro celá černá se světlejším hrdlem. Tu bych tvarem těla ani netipoval na potápku, kdyby se permanentně nepotápěla. Jenže ani na tabulích, ani pak doma v podrobném atlasu jsem nic, co by odpovídalo těm další dvěma „potápkám“, nedokázal najít. Tak nevím... Na druhém z rybníků - Ptasi raj - je ohromné množství labutí, ale nic moc jiného.

Míša nalézá nějakého roháčka (pro změnu brouka, aby se to nepletlo). Zkouší celkem úspěšně fotit poletující motýly.

Docházíme na pláž. Na rozdíl od těch předešlých je tu spousta různých mušliček. A prý by se tu měl dát najít i jantar. Zkoušíme to a nacházíme spousty medově zbarvených jeden až dva milimetry velkých zrníček, tu a tam i větší kamínek. Fakt je to jantar? Nevím. Ale vypadá to tak, je to hodně pravděpodobné.

Cachtáme se a lovíme přes hodinu, pak už musíme moře opustit. Pro tenhle vandr definitivně. Co říct na rozloučenou? Balt je dost studenej, není téměř slanej, ale je krásnej.

Ze Sobieszewa nám jede zpátky do Gdaňsku jeden autobus za hodinu, další o dvacet minut později. Tím druhým by to bylo na poslední vlak na Malbork už hodně napjaté, ale snad by se to stíhalo, kdyby bylo nejhůř. Jdeme tedy na poslední rybí oběd. Sotva strčíme hlavu do hospody, už nás hospodský zahrne nabídkou všeho možného (samozřejmě toho nejdražšího). My však vybíráme už ověřené pražené platýze (3,50 zl/100g - méně jak poloviční cena oproti Gdaňsku!) a navrch ještě jednoho čerstvě vyuzeného spolu se stejně uzenou treskou. No, pochoutka nevídaná. Ale obsluha mu na rozdíl od výřečnosti zdaleka tak rychle nejde. První autobus už je v háji a druhý odjezd se nebezpečně blíží.

Na zastávku dorážíme tři minuty před odjezdem. Jenže nějaký autobus právě odjel. To je divné. Začínám tušit problémy. Pontonový most přes Vislu je naprosto zasekaný, doprava tam více méně stojí, takže autobusy zřejmě jezdí zcela mimo jízdní řád. A my hrajeme o minuty! Pak mě napadá spásný nápad. Ten autobus na mostě furt ještě stojí a za mostem je další zastávka. Zkusíme ho předběhnout. Bohužel pozdě. Jsme v půlce mostu, když se to rozjíždí a autobus nám mizí v dáli. Tak fofrem zpátky, kdyby náhodou... Ale ne, nejede nic!

Už to vypadá beznadějně, když si uvědomuji, že je ti ještě jeden spoj. Ten sice nejede až k nádraží, ale jelikož to bere nějakou zkratkou, v centru by měl být daleko rychleji, než ty ostatní. Takže jistá šance tu stále je.

Za deset minut přijíždí - a jaké je moje překvapení, když a na čumáku má napsané Dworec Glawny! U řidiče kupuji jízdenky (3 Zl) a pak už se jenom modlím, aby někde nebyla nějaká zácpa. Rychle vyzvedáváme batohy a ještě nám zbývají do odjezdu vlaku celé tři minuty!

Za hodinku jsme v Malborku. Přecházíme celé město až na levý břeh Nogatu, kde je sympatický kemp, co jsme ho viděli z vlaku už cestou kolem před týdnem. Malinký a poloprázdný. Kromě nás tu je nějakých pět aut, dva motorkáři a pár karavanů. Všechno takové neformální. Chlapík ve vytahaném triku už nám běží naproti, z bloku trhá lístek, vypisuje částku 40 zlotých a mává rukou, ať si postavíme stan, kde chceme.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku