POBALTÍ 2009

Hel

Kemp by měl být někde na jižním konci městečka. Prodíráme se ulicemi plnými stánků s nejrůznějším brakem, hracích automatů a kraválu. Zatímco přístav plný různých jachet (a jedné krásné plachetnice) působil velice příjemně, o městě se totéž říct nedá.

Nevelký kemp vypadá poněkud přeplněně, ale na náš malý stan se tam ještě místo najde. Za čtyři lidi, stan (který se tu tradičně platí ne podle velikosti, ale podle toho, kolik lidí v něm spí!) a vzdušné chtějí zhruba 60 zlatek na noc. Zázemí poměrně slušné - plynové vařiče, malý obchůdek, hřiště. Za nic s výjimkou pračky se nepřiplácí (což je také v kraji běžným zvykem), ale záchody věčně bez papíru, na sprchu se stojí fronta a od jedenácti do šesti neteče voda.

Stavíme stan a jdeme se ještě projít kousek po pobřeží. Příjemná písečná pláž (bohužel tu a tam s odpadky), na kůlech v moři plno racků, nad přístavem zapadá slunce. Holky se koupou, já okukuju první pobřežní pevnosti.

Ráno vyrážíme do Fokária - stanice pro výzkum a ochranu baltické fauny, jejíž hlavní atrakcí je několik živých tuleňů (foki). Předtím se však ještě musíme promotat desítkami stánků s tuleni plyšovými (a ustát kvílení Majdy, že by taky nějakého chtěla - no jasně, s tím se počítá, ale počkejme snad alespoň, co budou mít přímo ve stanici). Zařízení je to věru nekomerční - vstupné 2 Zl (a další 2 zlatky případně do přilehlého muzea, věnovanému mimo jiné lovu tuleňů a ochraně „morswina″ - sviňuchy). Máme štěstí a smůlu zároveň. Za půl hodinky bude krmení. Takže je tu tolik lidí, že musíme opice držet na ramenou, aby vůbec něco viděly... No, možná je tu přelidněno furt, co já vím... V obchůdku, jehož výtěžek slouží pro podporu činnosti stanice, si pak opice konečně kupují každá jedno malé bílé tuleňátko (samozřejmě plyšové :-)).

V jedné z rybářských restaurací kousek od Fokária se stavujeme na oběd. Velký výběr polévek v cenách od 6 do 8 zlatek. Dáváme žurek, flački (držky) a boršč - všechny výborné, a velice poctivé porce, takže už ani neurgujeme rybí, kterou nám zapomněli donést (což se ukázalo jako chyba, protože nikde jinde už jsme jí pak nepotkali). Větší problém je tradičně s pitím, neb za půllitrovku Nestei či Coly tu chtějí 4,5 Zl, nic jiného nealkoholického nemají.

Další zastávka je v muzeu rybářství, umístěném ve starém kostele. Velice pěkná expozice plná lodí a sítí nadchla i „muzeofóbní″ Čarodějku. Součástí muzea je také věž s pěkným výhledem na přístav a Gdaňskou zátoku.

Na severním konci města nacházíme normální obchod. Nakupujeme pečivo, paštiky, limonády (poměrně slušný výběr bezbublinkových limonád bez náhradních sladidel - zejména Dodoni a Hoop fruti v řadě příchutí). Vše v přepočtu levnější než u nás.

Svačinka v parku a pak už konečně z města. Ne že bychom se však zbavili davů lidí. Před majákem se kroutí fronta... Nahoru pouští jen po malých skupinkách. Čekáme dvacet minut. Když se dostáváme konečně k pokladně, dozvídáme se, že teď je objednaný skautský oddíl a že nás tam pustí až za tři čtvrtě hodiny. Vzdáváme to a jdeme k moři.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku