VÍDEŇ 2012

Nevlídná neděle

Ráno sněží. Než se však vyhrabeme z tradičně vydatné snídaně (o něco méně ekologické, než je v rakouských a německých herbercích zvykem; třeba máslo tu dávají ne jako obvykle krájené, ale balené), sníh se mění v déšť. Ještě si chvíli užíváme zasněžené Vídně, ale počasí je velmi nepříjemné. Vytrvalé studené mrholení. Vše, co v noci napadalo, se postupně mění v břečku, i pod deštníkem je za chvíli člověk celý provlhlý.

Kolem kostela Maria am Gestade, kde je na zítra inzerovaná půlnoční mše v češtině a i jinak je tu spousty „českých stop″ (na to musím vyrazit do Vídně, abych objevil některé slavné rodáky), přicházíme k orloji. Za pár minut jedenáct, to už tu tu chvíli počkáme. Podle průvodce by mělo každou celou hodinu přes orloj přejít všech dvanáct postav vídeňské historie. Jo, houby. Celá odbíjí, dvě viditelné postavičky se posunují o jeden dílek. Ještě chvíli čekáme. Ale nic se už neděje. Jen se za pět minut opět postavičky o kousek posunou. Zjevně je to tak, že se vždy za hodiny postavy posunou o jednu, celá dvanáctka se vystřídá za půl dne. Nebo jestli třeba v poledne skutečně projdou všechny najednou, nevím. Rozhodně ne každou hodinu. Ale tenhle kiks zřejmě není výsadou našeho průvodce; nebyli jsme jediní, kdo tu čekal.

Chtělo by to někde trochu sucha a tepla. Hledáme židovské muzeum, která by tu někde podle průvodce mělo být. Ale marně (doma pak z internetu zjišťuji, že jsme hledali v úplně jiné části města; další chyba tohoto průvodce!). Zkoušíme si tedy na chvíli sednout do restaurace u kostela sv. Ruprechta. Že bychom holkám koupili na zahřátí alespoň polévky, třebaže je tu mají i na místní poměry poněkud předraženou. Když ale na nás servírka vybafne, že si MUSÍME objednat i něco k pití (které je tu samozřejmě ještě předraženější, než ty polévky), odcházíme.

Nábřeží nic moc. Frekventovaná silnice, na druhé straně nevzhledná moderní výstavba. Schody, křivolaké uličky. V kostelu řecké církve zrovna probíhá mše. Úplně jiná, hodně nezvyklá. Bylo by zajímavé ji sledovat. Ale holky už jsou strašně zmrzlé, musíme urychleně najít nějakou solidní hospodu. Když jsme byli ve Vídni před pěti lety, někde tady byla výborná restaurace s vídeňskými řízky jak kolo od vozu. No jo, jenže kde a jak se jmenovala? Nějaký „müller″, pamatuju-li se dobře. Zkoušíme se zeptat chlápka na ulici. Bláznovství? Ne, ví okamžitě. Řízky? Jo, Figlmüller. Támhle doprava a vlevo to uvidíte, nemůžete to minout. Ještě trochu obava, abychom se tam vůbec nacpali, minule tam bylo strašně natřískáno. Máme kliku. Číšník nás vede do patra, kde jsou dva stoly volné. Zřejmě velkou kliku; když odcházíme, už zas čeká dole fronta, až se nějaké místo uvolní.

Řízky tu nabízejí ve dvou druzích. Ty ohromné, které jsou zjevně místní specialitou, jsou vepřové, „pravé vídeňské″ jsou však telecí. Dáváme přednost telecímu; a nelitujeme, i když na pohled nevypadají tak velkolepě. I tak každému půl porce úplně stačí. K tomu porce speciálního bramborového salátu, úplně jiného, než se dělá u nás. A k pití „značková″ jablečná biošťáva (na jídelním lístku uvedena odrůda i sad, ze kterého ty jablka pocházejí) ředěná vodou - výborná. Pro představu: řízek za 19,50, porce salátu za 3,80, polévky 3-5 eura, čtvrtinka té jablečné šťávy 2,20, půllitr rádleru 3,90... Je to, pravda, trochu dražší švanda, ale na centrum Vídně rozhodně ne předražené.

K dómu sv. Štěpána je to jen kousek průchodem. Chrám plný lidí. Boční loď je přístupná volně, do hlavní lodi se platí vstupné. Vstupná se platí i na věže a do hrobky. Celkově to tu působí dost chaoticky. Tísnit se v hlavní lodi nemusím, hodně je toho vidět i z volně přístupné části. Navíc pestrobarevné nasvícení lodi na mě působí strašlivě nevkusně. Na věže moc nemá smysl v tomto počasí lézt, výhled by stejně nebyl nic moc. Takže snad do krypty. Jenže ta je zavřená.

Ještě jsme se chtěli stavit u kapucínů a u Sachra na dortík, také pořádně prohlédnout toho Michala, ale počasí je čím dál horší. Tak to vzdáváme. Slézáme do nejbližšího metra a za chvíli jsme v Simmeringu. Poslední káva v pekárně (jak jinak než fairtrade, tady se snad nic jiného už ani neprodává) a pak rychlíkem trádá směr Praha.

Ještě jedna praktická informace na závěr. Jako nejlevnější variantu pro takovýhle rodinný výlet do Vídně (dva dospělí a dvě platící děti do 15 let) mi vyšla kombinace SONE+ (samozřejmě dvou - jedné na sobotu a druhé zakoupené dopředu na neděli) a jízdenky Wien Spezial z Břeclavi (zpáteční jízdenka, která platí 4 dny). Při použití In-karet tak pro nás čtyři cesta vyšla na 2100 Kč.

předchozí kapitola / obsah deníku