SEDMIHRADSKO 2008
Směr Sibiu
Četníci nás vysazují před hospodou a obchodem
na kraji Costesti. Údajně by odtud měl jet autobus do Orastie. Okamžitě se
vrháme do obchodu, ale že by tam toho měly nějak moc čerstvého k potěšení
našich žaludků, to ne. Kupujeme dva banány (1,35 lei), výborný balený sýr (4
lei), nějaké sušenky (3 leie) a opicím vytoužené zmrzliny (po 2 leích). Vedle
v hospodě, ve které nemají nic jiného než pití, dokupujeme ještě
dvouapůllitrovou láhev grepové limonády Fruti fresh za 4 leie.
Mezitím se tu otáčí nějaký mikrobus.
Než stíháme zareagovat (paní v obchodě nám zaníceně vysvětluje, že to NENÍ
autobus, ten že je dlouhej), je pryč. Sedíme na terase, popíjíme, pojídáme.
Podle jízdního řádu, co mám stažený z internetu, by mělo něco jet až
v pět, což je víc jak za hodinu. Ujišťujeme se u hostinského, že autobusy
staví doopravdy tady. Najednou přijíždí autobus, otáčí, my vybíháme, on
odjíždí. Do Orastie prý až v pět, tvrdí hostinský. To by souhlasilo.
V půl páté další autobus. Otáčí, projíždí kolem, my klidně sedíme.
Hostinský vybíhá, mává na něj, mává na nás, ať nastoupíme. Nechápeme, bereme
věci do náručí (zázrak, že jsme tam nic nezapomněli) a nasedáme. Platíme 5 lei,
za chvíli jsme na náměstí v Orastie.
Jak na nádraží, které je dobrých pět
kilometrů od centra? Prý taxíkem. To se nám moc nechce, když se nejsme schopní
domluvit ani předem na ceně. Vyrážíme tedy v úmorném vedru pěšky. Asi o
půl kilometru dál narážíme na autobusovou zastávku plnou lidí. Ptáme se nějaké
babky, jestli odtud náhodou nejede autobus na nádraží. Prý ano. Zdá se, že na
něj čeká též, už notně nervózní. Autobus nikde… V protisměru je naprosto
zablokovaná doprava, autobusy nejspíš trčí někde v té zácpě. Lidé postupně
odcházejí či odjíždějí různými auty. Nakonec odjíždí i „naše“ paní. V zápětí
přichází taxikář a ptá se, kam jedeme. Skoro to vypadá, jako by ho za námi
poslala. Riskujeme to tedy. Gara… Kolik? Pět lei? To se zdá sice dost, ale je
to zcela v souladu s ceníkem na autě (1,5 lei za kilometr). A jsou to
dobře investované peníze, nádraží je naprosto mimo město a cesta po
frekventované silnici by byla vražedná.
Kupujeme lístky do Sibiu. Při ceně se
mi protáčí panenky. 81 lei! Až pak zjišťuji, že ve Vintu de Jos máme
přestupovat na Rapid, tedy nejluxusnější a nejdražší rumunský vlak. No jo, toho
jsem se nějak nevšiml, když mi pokladní nechávala na monitoru vybrat, kterým
spojem chceme jet. Samozřejmě, že jsem vybral ten rychlejší. Však i tak tam
budeme ve čtvrt na deset…
Vlak přijíždí s půlhodinovým
zpožděním (naštěstí máme na přestup dost času). Je trochu méně rozsypaný, než
ten předešlý. Schůdky tak vysoko, že by na to člověk skoro potřeboval žebřík.
Nevědomky lezeme do 1. třídy - průvodčí to ignoruje. Nejspíš se s námi nechce
dohadovat, správně tušíc, že bychom mu stejně nerozuměli.
Na nádraží ve Vintu de Jos, tak jako
většina místních nádraží plném různých psů, se s námi dává do řeči chlápek, co
jede taky do Sibiu. Nejspíš hrdý na to, že umí trochu anglicky a že se tedy
„může bavit s cizinci“. Opicím dává bombóny (my jemu na oplátku naše) a pak nás
ujišťuje, že vlak do Sibiu má dvacet minut zpoždění. Málem jsme mu uvěřili.
Když tu si to na nádraží šine souprava, která v rámci rumunských drah připomíná
UFO. To přeci nemůže být nic jiného než náš Rapid. Nejspíš ho chudáka vůbec
nenapadlo, že ta špinavá banda má jízdenku na takovýhle luxusní vlak... No,
luxusní... Je to přesně ten samý typ vlaku, co ve Slovinsku jezdí příměstské
linky - dokonce včetně košů na tříděný odpad, jenže tady ho nikdo netřídí. A
nejede o nic rychleji, než osobáky (nejspíš vyšší rychlost místní tratě
neumožňují), akorát že nikde nestaví. Ale musí se mu nechat, že je alespoň (na
rozdíl od nás) čistý.
Průvodčí se po nás dívá dost
rozpačitě. Nejdřív nevím, zda se taky diví, co tu pohledáváme, a nebo přeci jen
sedíme v úplně špatném vlaku, pak ale zjišťuji, že součástí naší jízdenky jsou
i místenky. Samozřejmě na úplně jiné místa, než na kterých dřepíme. Ale v
poloprázdném vlaku to nemíním řešit.
Trať je nejprve lemována zajímavými
travnatými vrchy (před Sebesem je dobře vidět proslulé růžové zemní pyramidy
Rapa Rosie), pak projíždí zalesněnými nejsevernějšími výběžky Cinderelu. V Sibiu jsme před půl desátou.
předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku