SEDMIHRADSKO 2008

Nálada pod psa

Čarodějce se v noci zdály divné sny, má pocit, že to bylo varování a uvažuje, jestli vůbec pokračovat v cestě. Majda je také celá ubrečená, protože včera někde ztratila plyšáka. Lezu znovu ještě na hrad, jestli náhodou nezůstal tam, ale marně. Těžké černé mraky, visící nad horama, na náladě nepřidávají.

Scházíme do Coltesti s cílem dokoupit tu nějaké zásoby. Obchod je však zavřený. Hospoda žádná. Nálada klesá pod bod mrazu. I vesnice se tváří nějak nepřátelsky, obyvatelé vůbec nereagují na pozdravy a mračí se. Posléze zjišťujeme možný důvod. Galantní stařík, co na pozdrav líbá holkám ruce, nás upozorňuje, že je Maďar, a ptá se, jestli neumíme maďarsky. Když zjišťuje, že jsem Češi, viditelně pookřává, i když zjevně netuší, kde to je. Raději se tu nesnažíme mluvit rumunsky, zdravíme hezky po česku Dobrý den, a domorodci už se tváří přívětivěji. Nebo se mi to jen zdá?

Jdeme polní cestou mezi políčky kukuřice, brambor a kosenými loukami do vsi Izvorale. Když jsme sem předevčírem přijížděli, všimli jsme si směrovky, že by tam měl být nějaký pension s restaurací. A třeba i obchod by se našel... Kdepak. Vesnice sice velice malebná, ale po restauraci ani památky. I objekt s otevřenou mříží je planou nadějí. Obchod to sice zjevně kdysi byl, ale je zrušen, jak nás ujišťuje jinak sympatická babka ve dveřích.

Přesvědčuji Čarodějku, která tvrdí, že na cestu do Remetské soutěsky nám zásoby v žádném případě nestačí, abychom alespoň zkusily přelézt hřeben do údolí Ariesulu, kde je řada velkých vesnic a kde určitě nějaké jídlo bude k mání. Kýve na to, ale moc přesvědčeně nevypadá.

Stoupáme do soutěsky Cheile Plaiului. Nad vsí ještě travnaté svahy, potok však již plný peřejí a malých vodopádků. Odpočinek a jeden silný černý čaj pro Čarodějku. Na povzbuzení. Černé mraky už odtáhly, nejvyšší čas také trochu vylepšit černou náladu.

Skály, výhledy, bukový les. Tahle soutěska je mnohem hezčí, než ta včerejší. Místy cesta dokonce sestupuje až k vodě, překonává jeden z vodopádů a pak opět stoupá, prochází suťoviskem rozkvetlým žlutými rozchodníky a vrací se do bučiny, v níž pro změnu kvetou vzácné růžové okrotice.

Červený kříž, po němž jdeme, je až na horní okraj lesa poměrně spolehlivý. Pak se ale ztrácí v pastvinách v desítkách dobytčích stezek. Byť louky moc spasené nejsou a postupně zarůstají, občas se tu nějaké to dobytče zjevně přežene. Ale značkař moc často ne, zdá se. Hledám značky dalekohledem. Doslova! Projíždím všechny protější svahy, kámen po kameni, a pátrám, zda na nějakém nejsou zbytky červené barvy.

Mezi krásně fialovými zvonky klubkatými a sice jen jemně načervenalými, ale výborně sladkými velkými jahodami se proplétáme až na hřeben. Kámen s červenými kříži na všech stranách nám potvrzuje, že jsme se trefili. Heuréka! A Čarodějka, již v lepším rozpoložení, připouští, že by se snad do té Remetské soutěsky přeci jen s obsahy našich batohů dalo dojít. To však netušíme, co nás čeká na další cestě.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku