SEDMIHRADSKO 2008
Krasová planina
Náhorní planina Bedeleu je sice zjevně krasová, všude samý
závrt, ale přesto se tu nalézá i několik pramenišť. U jednoho napajedla vaříme
jídlo. Původně jsme to vydávali za pozdní oběd, ale pohled na hodinky nás
ubezpečuje, že je to nefalšovaná večeře.
Ještě chceme dneska kousek popojít.
Značená cesta však brzo končí v záplavě kopřiv, porůstající malou lesní loučku.
Holky tudy odmítají jít. Zkoušíme to tedy obejít lesem. Škobrtáme o škrapy,
prodíráme se křovinami. Jde to velmi obtížně. Kde ale vychází z louky cesta?
Hledat v tomhle terénu turistickou značku je horší než hledat jehlu v kupce
sena. Konečně značka nalezena, v zápětí však znovu ztracena. Další kopřivy,
další obcházení. Opět složité hledání cesty. To vše se opakuje ještě
několikrát. Je to sice překrásná divočina, ale posun tak maximálně kilometr za
hodinu.
Konečně končí lesní loučky (čti
kopřivoviště), poházené tu v krasovém pralese jak přívěšky roztrženého
náhrdelníku. V lese jde značka sledovat mnohem lépe. Dovádí nás na hranu
strmého svahu nad údolím Ariese a vlevo po ní až ke skalní bráně Poarta
Zmeilor. Čarodějka objevuje ve skalní stěně vchod do jeskyně. To, co se původně
jevilo jako malá a poměrně nevýrazná podzemní prostora se po průchodu úzkým
průlezem mění v rozsáhlý dóm s řadou zajímavých krápníkových útvarů černé barvy.
Když vylézáme ven, je už slušné šero.
Spát se tu bohužel nedá, a tak klopýtáme dál. Nedaleko nacházíme až
neuvěřitelně rovné místo pod mohutným bukem. Na poslední chvíli, jak zjišťujeme
ráno. Cesta se odsud láme prudce dolů, schází svahem, který místy nemá daleko
ke svislé stěně, a je hodně obtížně průchodná i za plného denního světla.
Sestup v noci by naprosto nepřicházel v úvahu.
Vzhledem k tomu, že Čarodějka celou
noc poslouchala „okolo se potulující medvědy″, je ráno k neprobuzení.
Když se letmo koukám, v kolik že to vaříme snídani, s hrůzou zjišťuji, že je už
jedenáct. Po výše popsaném vražedném sestupu, zpestřeném občasným krápáním
(naštěstí naprosto nehodným černočerným mrakům, visícím nad protějším Muntele
Mare), si dáváme zasloužený oddech u krasových vyvěraček, řítících se s hukotem
v kaskádě vodopádů (vesměs bohužel neviditelných) do údolí hluboko pod námi.
Zjevně oblíbené (a nutno přiznat, že téměř ideální) tábořiště. Několik ohnišť,
zdroj vody u nosu... Ale jak říkám, dojít sem večer nepřicházelo v úvahu.
Vaříme „oběd″, opice se cákají
v potůčku, já obhlížím vodopády a místní vegetaci (jelení jazyky a nějaké
zvláštní mechy). Když to vypadá, že tentokrát nás už mračna neušetří, v rychlosti
stavíme stan a schováváme do něj věci. Ale opět jen pár kapek a za chvíli
sluníčko.
Pokračujeme po červeném trojúhelníku.
Zanedlouho vycházíme z lesa. V loukách se značka hledá opět mnohem hůře (no
řekněme to rovnou - naprosto se nám ztratila). Míříme k čemusi na protějším
kopci, co z dálky vypadá jako rozcestník. Je to však pouhý kříž. Vzhledem k
tomu, že cíl naší cesty - jeskyně Huda lui Papará - je přímo pod námi, to ale
ani moc nevadí. Scházíme po lukách, narážíme na první kůlnu s vysokou
„stohovou“ střechou, prohlížíme a fotografujeme ji ze všech stran. Později se
však objevuje druhá, třetí, čtvrtá... Je jich tu dochovaných ještě spousty.
předchozí kapitola / následující kapitola / obsah
deníku