SEDMIHRADSKO 2008

Smrčiny

Pod námi impozantní údolí Galbeny, na obzoru Retezat. Je slušné dusno. A plno much a komárů. Terén tu připomíná nějakou skalku. Velké balvany posazené v trávě, mezi nimi trsy vřesovce. Kousek pod cestou prameniště plné pomněnek. Sestupujeme k potoku a nabíráme vodu. Jídlo máme ještě tak na tři dny. Dokážeme za tu dobu přejít až na druhou stranu hor? Tady máme poslední možnost k předčasnému ústupu do civilizace… Nevyužíváme ji.

Kolem mnoha dalších pramenišť (ale už žádného tak malebného, jako to pomněnkové) a jediného exempláře drobné růžové orchideje pětiprstky přicházíme do sedla mezi Poiana Lunga (1518 m n.m.) a Varful Petrii (1525 m n.m.).

Kupodivu, cestu značenou v mapě opět nacházíme snadno. I když na tu z internetu staženou mapu, co má vrstevnice po dvě stě metrech, občas nadávám, musím uznat, že je poměrně dobrá. Cesta vede po jihovýchodním úbočí Varful Petrii. Až teď si uvědomujeme, že kolem nás už nejsou bučin, ale smrky. Zřejmě to ale ještě nejsou úplně přirozené horské smrčiny, protože na okraji porostů rostou stále prastaré buky coby nejspíše zbytky původních porostů.

V sedle za Varful Petrii, v louce plné bílých kýchavic a odkvetlých (přesto však krásných) horských kuklíků, táboříme. Pod jedním z mohutných buků na okraji louky rozděláváme oheň, vaříme večeři. Pěkné místo, a poměrně bezpečné, kdyby se přeci jen v noci přihnala nějaká bouřka. Jen tu bohužel není žádná voda.

V noci se nakonec přehnal jen mírný deštík. Ani zásoby schované do jednoho z buků před případným medvědem nejsou vlhké. Ráno už zase svítí sluníčko. Stoupáme přes Poianu Gruiu (1511 m n.m.) s roztroušenými smrky, plantážemi borůvčí (bohužel bez borůvek) a několika ještě kvetoucími kuklíky.

Další hluboké zalesněné sedlo a pak výstup na Varful Taia (1702 m n.m.). Výrazná cesta nás vyvádí na ohromnou paseku. Zřejmě se tu před nedávnem přehnala větrná kalamita. Pozorujeme několik ukřičených ořešníků a spousty různých drobných ptáků, jejichž jména neznám. Bučiny jsou sice krásné na pohled, ale horským smrčinám nelze upřít, že jsou daleko živější. Kousek klopýtáme pasekou, pak jdeme raději lesem. Tady už fakt vypadá jako nefalšovaný smrkový prales. Naštěstí po chvíli potkáváme stezku, přicházející z paseky. Nejprve prudce stoupá, pak se stáčí na jihovýchodní úbočí a nad hlubokým údolím Taji nás vyvádí přímo do sedla pod Stevií (1763 m n.m.).

Naše cesta vede nejspíš po východním úbočí Stevie, my však jdeme po západním, kde tušíme spíše nějaké prameny. Voda už nám pomalu dochází. Odhad nás nezklamal, po nějakých dvě stě metrech nalézáme při horní hranici lesa krásný silný pramen. Dobíráme raději všechny lahve, netuše, že dnes bude vody při cestě spousty. Pak nám však nezbývá, než přelézt přes hřeben na východ, protože severozápadní úbočí je dále neprůchodné. Nad nejvyššími vrcholy Sureánu se honí nehezké černé mraky. Naštěstí vítr vane od nás.

Ve stínu jednoho z posledních smrků nad pramennou kotlinou Comarnicelului obědváme. Před námi rozlehlé travnaté mírně zvlněné pláně bez jediného stromečku, bez jediného orientačního bodu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku