SEDMIHRADSKO 2008

Ejhle, značka

Který ze třech naprosto stejných vrcholků před námi je Comarnice (1894 m n.m.) jsme určili snad správně. Rozbíhá se odtud minimálně šest různých hřebenů na různé strany, mezi nimi se otvírají velkolepá údolí. Obcházíme vrchol zleva. Jen tak volně loukou. Žádné cesty tu nejsou, jen plno souběžných i vzájemně se protínajících zvířecích stezek. Jde to dobře. Nad hlavami nám prozpěvují skřivani. Pod vrcholem se pase stádo ovcí a několika oslů. Překračujeme hřeben a proti nám se objevuje monumentální skalnatý vrch s porosty kleče, naprosto odlišný od všeho, co jsme v těchto horách prozatím viděli. To nemůže být nic jiného než Varful Negru (1862 m n.m.).

Míříme k němu, když v tom narážíme na první černobílou tyč s destičkou s červeným trojúhelníkem. No ne, první turistická značka po třech dnech putování. Takto značená cesta přichází zprava ze hřebene od nejvyšších vrcholů Sureánských hor a pokračuje přes sedlo směrem k Varful Negru, tedy naším směrem. Ten obchází zleva. Do cesty se nám však staví stádo ovcí. Psi štěkají jak pominutí a tváří se dost nepřátelsky. Raději stádo obcházíme, čímž se dostáváme vysoko nad značenou stezku, až k nejjižnějším skalám hřebene Varful Negru. Nelitujeme, je odtud nádherný výhled a kvetou tu polštáře drobných bílých květinek – snad nějaké písečnice. Přímo pod námi salaš na Gruisoara Mare, do které se zřejmě ženou ty ovce. Opice lezou po skalách, Čarodějka odpočívá (a nervózně pokukuje, pod kterým kamenem vykoukne nějaký had).

Scházíme opět na značenou cestu, jdoucí smrčinami a klečí prudkým západním úbočím Varful Negru. Potkáváme dva hrozně vyhublé koně. Nejspíš nemocní či staří, nedostatkem žrádla tu určitě netrpí. Cesta hodně kamenitá. Poměrně obtížná, ale hezká. Plno pramínků, voda by z nich však šla nabrat jen ztěží. Zato sotva opouštíme les, potkáváme nádhernou studánku. A při další cestě po hřebenu Mlacile míjíme řadu pramenišť s rozsáhlými porosty suchopýru pochvatého (?) a tu a tam trsy jakéhosi lomikámenu. Černé mraky ženoucí se od severu a ostré obrysy Apusenek na obzoru věští, že dnes nějakému slejváku neunikneme. Opět ovšem mylně.

V sedle Sinca se schází několik cest. Je tu dokonce i rozcestník, ale notně zrezlý a již úplně nečitelný. „Naše“ tyčová cesta míří kamsi k severu. Podle mapy bychom po ní sice ještě kus měli jít, ale tenhle směr se nám nějak nezdá. Opouštíme tedy značku a pohodlnou cestou skrze stádo krav si to míříme na západ, do sedla pod Steaua Mare.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku