VIHORLAT 2006

Vihorlatské muzeum

Místní lokálka (k nerozeznání od obdobných vlaků u nás) nás veze do Humenného. Vystupujeme na zastávce „město“. Kolem dnes pustého tržiště míříme příjemnou parkově upravenou promenádou k zámku. Snažíme se sehnat něco k pití. Vše takhle v neděli dopoledne zavřené. Nakonec nalézáme otevřenou jednu cukrárnu. Hrozně drahé!

Město vypadá děsně opuštěně. Najednou se ulice jak mávnutím kouzelného proutku zalidňují. V kostele skončila nedělní mše.

Jdeme do skanzenu, který leží na okraji zámeckého parku. Skupina přízemních roubených domků kolem krásného dřevěného „karpatského“ kostela. Hned od brány si dělám celkovou fotku. Načež mě protijdoucí chlápek, z nějž se vzápětí vyklubává správce skanzenu, upozorňuje, že tady je focení placené. No jasně, zaplatím. I když poplatek za fotoaparát vyšší než vstupné (50 korun) je přeci jen silné kafe. Ale smí se tu legálně fotit i v interiérech. Mimo kostela ovšem L. Zajímavé je, že ty chalupy jsou na rozdíl od jiných skanzenů všechny „na jedno kopyto“. Což rozhodně nevadí. Naopak, daleko víc se to blíží skutečné vesnici, než když je každý dům typově úplně jiný. Interiéry zařízeny podle jednotlivých řemesel - hrnčířství, řezbářství, plátenictví... V kostele výklad, zbytek prohlídky individuální. Pěkné je to tu.

Před odchodem se ještě dávám se správcem do řeči. Snažím se zjistit, proč sem byl kostel přenesen. Prý byl již zchátralý a místní chtěli nový. To bych ještě pochopil. Ale vysvětlení, že jim stát nedal na opravu, načež ho odkoupil a přenesl jako unikátní památku na nové místo už moc nechápu. Ale možná ho tam opravdu nechtěli... Dostali jsme se i k tématu památkové péče obecně. Stěžuje si, že má na Slovensku minimální podporu. Sice je prý všude plno nově postavených kostelů, ale to že je všechno z veřejných sbírek. Stát nedává na opravu téměř nic. Snažím se nadhodit téma dobrovolných spolků či osvícených vlastníků. Vrtí hlavou. Nevím, zda proto, že nic takového na Slovensku neexistuje, a nebo proto, že je přesvědčen, že to je úloha jen a pouze státu...

Opice viděly v pokladně skanzenu fotku vycpaného medvěda z muzea na zámku, a takže prý musíme určitě ještě tam. Zámek otvírá až odpoledne. Dáváme tedy v mírně rozkutaném zámeckém parku oběd a pak vyrážíme zjistit podmínky prohlídky muzea. Mají tu tři okruhy - přírodovědnou expozici, historickou a výstavy. Na každou samostatné vstupné. Všechno nezvládáme časově ani finančně. Takže na nátlak opic volíme přírodovědnou. Když ale paní průvodkyně vidí zájem, provádí nás nakonec i částí té historické - nádhernými malovanými sály v přízemí zámku. No to si nechám líbit J. Vlastní přírodovědná expozice je standardní - vylisované kytky, vycpaní ptáci, zvířata, napíchlí brouci a k tomu pár šutrů. Ale opice to prohlížejí všechno s velikým zájmem. Přeci jen tu mají možnost vidět spousta ptáků, které znají jen podle toho, že se někde v křoví mihnou, hezky z blízka. Vrcholem jsou pak vycpaniny zubra, rodinky divočáků a velkých šelem. Ty působí i na Čarodějku - kdyby je prý viděla v životní velikosti o pár dní dřív, tak jí na Vihorlat nikdy nedostanu J.

Cestou na nádraží se ještě stavujeme na Kalvárii. Řada kapliček v parkově upraveném strmém svahu. Velmi malebné místo. Vyhublá ženština neurčitého věku s drdólem na hlavě vybíhá křížovou cestu, pak se dloze modlí před vrcholovým křížem, sjíždí partu dětí, která se tu houpe na zavěšeném laně, že „tohle rozhodně není místo ke hraní!!!“ a kluše zase dolů. Postavička jak vystřižená z nějaké karikatury ortodoxních katolíků.

Vlak stíháme jen tak tak. Až později se dozvídáme, že jsme v tom spěchu před nádražím přehlédli sochu Švejka!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku