VIHORLAT 2006

Neplánovaná zastávka v Michalovcích

Uvažoval jsem, jestli to nevzít po hlavním Vihorlatském hřebeni napříč vojenským prostorem. Zprávy o jeho průchodnosti se různí, podle některých měl být snad dokonce už zrušen. Když jsme ale viděli, jak se tu občas špatně drží směr i na turistické značce, zaději neriskujeme nějaké bloudění a rozhodujeme se popojet kousek do centrální části Vihorlatu autobusem. Přeci jen přijít na svatbu s křížkem po funuse není úplně ono...

Scházíme do Vinného. Nejprve hustými křovinami, pak po loukách a mezi pastvinami s koňmi, posléze čerstvě vyasfaltovanou ulicí připomínající dálnici. Okukuji kostel a protější celkem nevýrazný zámek. Na autobus do Jovsi či Poruby máme spousty času. Až moc. Uvažujeme, jak ho využít, když tu vidíme autobus do Michalovců. Bez velkého rozmýšlení nasedáme - z Michalovců coby hlavního centra tohoto kraje už určitě něco do hor pojede.

Trochu koulím očima nad zdejším způsobem placení jízdného. Děti platí polovičku bez ohledu na věk, ale polovičku platí zároveň jeden dospělý průvodce dítěte do šesti let. Takže ve finále to vyjde nula od nuly, jen se cizozemec nestačí divit. Inu jiný kraj, jiný mrav.

V Michalovcích zjišťujeme možnosti dalšího spojení. Dochází nám, že jsem si pěkně zajeli, že by bývalo možná stačilo seběhnout z Vinného k jezeru na hlavní silnici a tam by toho určitě jezdilo podél Šíravy více. Ale co, už se stalo... Za necelé dvě hodinky nám jede autobus do Remetských Hámrou. Ideální na to, dát si někde oběd.

Z doby před nějakými deseti lety mám Michalovce zafixované jako vyloženě škaredé město, kde kromě zámku není na co se podívat. A tak po prvních krocích směr centrum nestačím žasnout. Široká parkově upravená pěší třída, uprostřed fontána, plno různých hospůdek (mimochodem, nejčastějším pivem je tu Šariš, těsně následovaný Velkopopovickým Kozlem! Později se ale dozvídám, že prý není dovážen z Popovic, alébrž se vyrábí někde tady). Velice příjemné, živé... No, buď mám hodně děravou paměť, a nebo se proměnily k nepoznání. Na oběd se stavujeme v pizzerii. Pravda, pizza zapíjená Kozlem a Kofolou zrovna není moc krajová strava, ale dobré to bylo... Jako moučník ve stánku výborná zmrzlina - za 6 korun kopeček.

Ještě stíhám v rychlosti ojuknout dva kostely poblíž autobusového nádraží, a pak už se prodíráme davy čekajících študáků k tomu správnému perónu. 7, 8, 9, 10... Ale kde je dvanáctka? Z logiky usuzuji, že to bude jedno z těch dvou neočíslovaných stanoviš't bokem. Čas odjezdu se blíží, zastavuje autobus... „Remetské Hámre? Nene, tam já nejedu.” Čas odjezdu už je pryč, nervozita stoupá. Ale jeden z potencionálních spolucestujících nás ujišťuje, že stojíme správně. Alespoň že tak.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku