VIHORLAT 2006

Vzhůru na Vihorlat

Dočkali jsme se. Přeplněný autobus uhání k východu. Vlevo několik výhledů na Zemplínskou Šíravu a hlavně velkolepé panorama Vihorlatu se stejnojmenným nejvyšším vrcholem v čele. Všude kolem rovina. Spolucestující postupně vystupují, někdy v polovině trasy už se nám daří i si sednout, na konečnou v Remetských Hámroch nás přijíždí jen pár. Vystupujeme přímo proti domku s nápisem Market - Občerstvení. Nadšeně se vrháme dovnitř... a zmateně se rozhlížíme po poloprázdných regálech. Takhle vybrakovaný obchod jsem viděl snad naposled před deseti lety na Ukrajině. Kupujeme alespoň na ochutnání jedno podmáslí (tuším, že poslední), jedno mléko (moc dobré) a jednu limonádu (nic moc, ale jedinou, kterou tam měli). A hlavně si říkáme o vodu. Kdoví, jak to tam výš v horách bude s prameny.

Každopádně jsme se dostali tak hluboko do nitra hor, jak jsme ani nedoufali. Víc už to autobusem nejde. Jdeme po červené značce. Značení nic moc. Několikrát se ztrácíme, jednou jdeme poměrně dlouhý úsek vyloženě nazdařbůh (pra)lesem, pořád do kopce s nadějí, že značka musí být někde nad námi, má-li přecházet vrchol. Už v pokročilém šeru nacházíme na úbočí Lysáku silný pramen. Skoro by se tu chtělo utábořit, ale všichni se svorně shodují na tom, že ještě dneska přelezeme vrchol. No budiž. Stoupáme prudkým svahem, až vylézáme na ohromnou paseku. Odměnou je nám úchvatný výhled do nížin pod námi s lesknoucí se hladinou Zemplínské Šíravy a na hvězdné nebe se srpkem měsíce. Na vrchol se dostáváme v pohodě. Dál se však cesta ztrácí a vidět už není ani na krok. Několik pokusů o její nalezení končí v hustém bukovém mlází. Zpátky cesta také není, v téhle tmě se vrcholovými skalami znovu procházet neodvážím. A všude kolem prudké svahy. A těch hrůzostrašných zvuků kolem. Sovy, jeleni v říji... A... Ticho! Pst! Co bylo tohle? Znělo to jak bručení a bylo to dost blízko. Nikdy jsem medvěda neslyšel, takže nevím... Spíš asi ne... Ale shodli jsme se později s Čarodějkou, že to slyšela taky a prolétla jí v tu chvíli hlavou úplně stejná myšlenka.

Jako zázrakem nacházíme kousek pod vrcholem dostatečně velkou plošinku plnou navátého bukového listí. Postavit přístřech se tu nedá, ale čert to vem. Leží se tu pohodlně na té bukové podestýlce a je to nejspíš jediné rovné místo v okruhu několika kilometrů.

Ráno se nám konečně daří najít pěšinku tím bukovým houštím. No, v noci bychom fakt neměli šanci. Scházíme (úplně jinudy, než je malováno v mapě) k lovecké boudě. Dál po hřebenu nacházíme několik krásných klouzků a ohromného hřiba. Neodoláváme a bereme ho k večeři.

A pak opět bloudíme. Ohromné paseky, cesty zničené od těžké lesní techniky. Mohutné zetlelé kmeny uprostřed holin dosvědčují, že i zde ještě nedávno byly pralesovité porosty. Zdá se, jako by zdejší lesáci chtěli co nejrychleji vytěžit vše až na samé hranice rezervací. Že by následek projednávaného zařazení Vihorlatu do evropské soustavy chráněných území Natura 2000? Je mi do breku.

Na okraji drobného lesního mokřadu Pod Trstím svačíme. Za zvuku motorových pil a obřích lakatošů za našimi zády. Procházíme další paseky. Řešíme další zmatky ve značení. Snad jedinou výhodou zdejších pasek jsou ohromné sladké ostružiny. V sedle se konečně dostáváme na hlavní vihorlatský hřeben. Tabule nám oznamuje, že před námi je již zapovězené vojenské území. Takže zrušené zdá se dosud nebylo...

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku