VIHORLAT 2006

Sestup do Sniny

Sestup je vražedný. Hrozitánsky prudký a dlouhý. Daleko delší, než vypadal na mapě. Bolí kolena, kotníky... Padá tma. Nesu Majdu. Nestěžuje si, ale je vidět, že už je unavená. No bodejď by ne, za dnešní výkon se rozhodně stydět nemusíme. A potřebujeme se dostat co nejblíž Snině, abychom zítra stíhali... Tady stejně není kde si lehnout.

Míjíme opět několik hraničních tabulí vojenského újezdu. Pak studánku. Potkáváme u ní mloka. Myšákovo nadšení nezná mezí. Jinak ale na nabírání vody nic moc (hrozně slabý pramen, byli bychom tu hodinu) a na táboření jakbysmet (na jediném rovném místě, kde se zjevně tábořívá, tradičně hrozný bordel!).

Cesta se nám ztrácí v močálu. Už to vypadá, že se zopákne včerejšek, ale pak jí přeci jen znovu nacházíme. Sestupujeme až na rozcestí u Zemplínských Hámrov. U malého potůčku se rozhodujeme utábořit. Třeba by ráno mohlo něco z Hámrov do Sniny jet. K večeři vaříme na vařiči houbovou polévku z toho dopoledne nalezeného hřiba. Lahůdka!

Čarodějka měla neklidnou noc - zdálo se jí prý o vlcích. To asi ta zmínka na Sninském kameňu, že není nic neobvyklého najít vlčí stopy i na samém vrcholu... Zkouším, jestli se náhodou nedají zjistit slovenské autobusy přes český mobil. Nedají. Stanice Zemplinske Hamre neznama. No, divil bych se opaku. Vyrážíme tedy do vsi. Bereme to zkratkou kolem jakéhosi vysílače. Krásné ráno, za námi panorama Vihorlatu, kolem nás vesměs již sklizená políčka. Na některých pálí stařinu. Suneme si to tak příjemnou cestou po hřebínku, když tu zjišťujeme, že jsme vesnici úplně minuli. Čert to vem - ušetřili jsme nejméně kilometr, jeden stoupák (neb Hámre jsou úplně v jiném údolí, než do kterého směřujeme, což jsem v mapě jaksi přehlédl) a Snina již je co by kamenem dohodil.

Poslední tři kilometry si to štrádujeme po silnici. Ještě není horko, cesta je příjemná. Nad polem se motá nějaký moták. Na nejvyšším místě silničky křížek.

Snina je nehostinné město. V podstatě ohromné sídliště. Zámek zpustlý, kostel dost nešťastně moderně přestavěný (i přes to je to ale zjevně nejzajímavější a nejhezčí stavba ve městě), faktickým srdcem města je šedivé nákupní centrum. Okupujeme nejprve řeznictví (mimo jiné výborná tlačenka) a v zápětí pekařství (ještě teplé rohlíčky a houstičky také nemají chybu). Horší už to je s výběrem limonád. Sice plný regál, bezmála dvacet různých druhů, ne-li víc - ale do všeho narvaná umělá sladidla.

Míříme na nádraží. Najednou brzdy, zastavuje auto - a jestli prý nechceme svézt. Brácha! Trochu váháme, jestli můžeme s dětmi bez autosedaček... „No jasně, tady žádná pravidla neplatí“, prohlašuje sebevědomě coby znalec místních zvyklostí (jelikož jde na svatbě za svědka, je tu již od včerejška), otáčí to přes dvě dvojité čáry a už uhání ke Stakčínu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku