ORAVA - LIPTOV 2010

Nepříliš povedená tečka

A jsme zase v Dolném Kubíně. Autobus na Ružomberok jede až za dvě a půl hodiny. Jako nejlepší využití času se jeví oběd. U nádraží žádná hospoda není, tak vyrážíme do centra. Zlákávají nás šipky na Kolibu - už dvakrát byla Koliba fajn. Ani tahle, na břehu Oravy pod svahy Kuzminova, nevypadá špatně. Ceny má sice trochu vyšší, ale porce tomu odpovídající. Jen obsluha krutě nestíhá. Vevnitř chystají nějakou svatební hostinu, terasa plná hladových lidí... Po tři čtvrtě hodině čekání už se vrchního nervózně ptám, jestli by to nešlo zrušit. Moc se omlouvá, že už to bude, a že pokud bychom to nestíhali sníst, samozřejmě nám to všechno zabalí sebou (využili jsme u knedlíků s vajíčkem - byly to tak ohromné porce, že by bývala stačila opicím jedna dohromady). A ještě ochotně radí, kde je bližší autobusová zastávka, abychom nemuseli letět až zpátky na nádraží.

Nevím, jak je to možné, ale ať jedeme autobusem kam jedeme, vždycky platíme plus minus tři eura. tentokrát je to příjemné překvapení, čekal jsem to výrazně dražší... Míjíme zajímavý zámeček ve Vyšném Kubínu, projíždíme Valaskou Dubovou, kde byl údajně chycen Jánoším, přehoupáváme se na Liptovskou stranu hor a za chvíli vystupujeme na horním konci Likavky.

Zřícenina Likavy je kousek nad náma. Není to daleko ani vysoko, tož vzhůru na hrad! Ten je však velkým rozčarováním. Celé jádro nepřístupné, pouští se jen do Hyunadiho bašty s nepříliš podařenou expozicí o historii (už třetí neslaná nemastná expozice Liptovského muzea - to nebude náhoda!) a na dolní nádvoří s jen minimálním výhledem do údolí Váhu - což se ovšem člověk dozví až po zaplacení vstupného!

Nechce se nám zpátky přes ves, raděj bych to střihnul přímo přes louky. Obcházíme hrad pěšinou podél hradeb a pak padáme strmou pěšinou k jihu. Jenže to, co z dálky vypadalo jako posekaná louka, je neposekané pole s ječmenem! A tak po jeho okraji zpět na červenou značku. Ve stínu dlouhý odpočinek s vařením posledního čaje (není kam spěchat) a pak přes celou Likavku na Ružomberocké nádraží. Samozřejmě úschovna zavazadel žádná, a ani personál se netváří, že bychom to tu někde mohli složit. Tak holt jdeme do města s batohy.

První, co z města vidíme, je kastel sv. Žofie alias Hypernova. Takhle zoufale „zrekonstruovanou“ památku pro komerční účely (část historické budovy sice s novým kabátem a novou střechou, ale se zpustlými zcela nevyužitými interiéry, druhá část zbořená a do ní vestavěná uniformní krabice obchoďáku s jakýmsi pseudohradovým kulisovým vstupem) jsem ještě neviděl. Proti tomuhle je i pražské Paladium ukázkou vzorné adaptace.

Okolí centra rozkopané. V centru několik příjemných pěších zón, ovšem tak nějak se rozplizávajících do okolní nevýrazné zástavby, nebo rozrušené velkými prolukami. Kdyby si s tím šikovný urbanista pohrál, mohlo by to být moc pěkné městečku, zatím působí poněkud rozpačitým dojmem.

Na večeři jdeme do jakési restaurace, tvářící se dost nóbl (včetně cen - ne že by tu ale bylo moc z čeho vybírat), na mě však působící poněkud nepříjemně. Raději se jdu cournout ještě po zbytku města, než se úplně setmí. Objevuji návrší s radnicí a kostelem, které je zřejmě skutečným historickým jádrem Ružomberoku. A ve svahu pod kostelem terasy s mauzoleem Andreje Hlinky. V parku nad mauzoleem dokonce průzor dovnitř, aby se mohl pokochat pohledem na rakev i ten, kdo má tu smůlu a přijde v době, kdy je mauzoleum zavřené. Svojí monumetálností mi nahání hrůzu.

Do odjezdu vlaku ještě stále dvě hodiny. Sedíme na peróně, čteme si, pozorujeme vlaky (nádherná elektrická mašinka Poprad - Tatry). Pak zkoušíme najít ještě jednu nádražní kešku. jelikož nás to ale stále hází přímo do kolejí, raděj to vzdáváme - nejsme sebevrazi. V jedenáct zavírají halu a nástupiště se halí do tmy. V půl dvanácté opět otvírají a rozsvěcí, i když podle cedulí mělo být zavřeno až do rána. A v padesát nám konečně přijíždí vlak. Byl jsem zvědavej, co to bude za zázrak, ten EuroNight, ale je to úplně prachobyčejný lehátkový vlak.

Trochu šachování v kupátkách (opět jsem rozděleni po dvou, a jelikož nám průvodčí sebral jízdenky, nevíme, v kterém kupé máme která místa) a může se spát. K mé velké radosti nemusím být nahoře...

předchozí kapitola / obsah deníku