JIŽNÍ SLOVENSKO 2015

Den sedmý: Arboretum Mlyňany a hledání kempu

Poslední noc na Margitě, ráno balíme a jedeme „o dům dál″. Cestou se stavujeme v Arboretu Mlyňany. Až na protivnou pokladní, co tvrdí, že nad patnáct let už nemůže dát žákovskou vstupenku, třebaže v ceníku to mají jasně rozdělení školou a ne věkem, a honí mě, abych si někde rozměnil, že němá zpátky na stovku (to bych se skoro divil při jejich cenách; no samozřejmě že měla, když v jediném „někde″ široko daleko, v kiosku před vstupem, se mnou při zmínce o rozměnění rovnou vyběhli), je tu nádherně.

Hledáme jmenovky vtipně poschovávané různě na větvích, snažíme se zorientovat v pláncích, prohlížíme, fotíme… Nejhezčí je stará část arboreta zvaná podle zakladatele Ambrozyho park, dokonalá divočina; v novějších částech je přeci jen patrné, že jsou relativně mladé, a v parku čas neošidíš. Zpestřením mezi všemi těmi stromy a keři byl ledňáček, který si to v japonské zahradě usadil na kámen v jezírku jen pár metrů od nás. Chvíli seděl a vyčkával, pak bleskurychle ulovil v jezírku rybku a s krátkým mezipřistáním na protější větvi zmizel v zeleni.

Čtyři hodiny utekly jak voda. Zdaleka to nemáme projité celé, ale musíme jet dál. Čeká nás autokemp Remitáž. Teda, nečeká! Recepce zavřená, jen v nedaleké restauraci se chystá večerní diskotéka. To zas bude noc! Zbytečné obavy. Ptáme se, jak to tady funguje, zda náhodou neslouží zároveň jako recepce kempu či kde bychom mohli někoho sehnat, a dozvídáme se, že kemp byl již před několika lety zrušen, Chatky a pozemky rozprodány různým majitelům. Přespat tu někde jinde? Těžko. Leda snad na divoko u nedaleké přehrady.

Čarodějka se ale tábořit na divoko s autem bojí. Takže kam teď? Krátká porada, pohled do mapy… Zítra jsme stejně chtěli do Komárna, tady jižním směrem je kemp v Polním Kesově, to je při cestě. To by nemuselo být špatné, ne?

V Kesově nás už zdálky vítají vrtné soupravy. V místech, kde bych čekal kemp, je staveniště. Cvičně se jdu zeptat do recepce přilehlého hotelu a termálního bazénu. Nojo, jsou momentálně v přestavbě, máme přijet za rok, to tu budou mít zbrusu nový termální akvapark. Kemp? Ale jo, teoreticky funguje, je za tím staveništěm. Můžeme tam ve stanech přespat, deset euro za všechny dohromady a byl by v tom i vstup do bazénu. Velmi pěkná nabídka. Po prohlídce místa plného prachu a velmi špinavých záchodů, využívaných zjevně stavebními dělníky, však odmítáme. Paní recepční se nezlobí, chápe. Však ta nabídka byla zřejmě spíš milosrdenství, když viděla naše ztrápené výrazy a půl osmou na hodinách. Ještě je tak ochotná, že se nám dívá na internet, abychom alespoň do třetice jeli na jistotu. Doporučuje Podhájskou. To je sice trochu bokem, jakoby zpátky na Levici, ale prý tam určitě jsou a nejsou nějak extrémně drazí.

Takže nakonec končíme v Podhájské. Turistický megablázinec, který si vkusností a nahuštěností zástavby nezadá se Špindlerovým Mlýnem, kde neustále vyřvávají dlouho do noci minimálně dvě otřesné tancovačkové kapely, ale kde vlastní kemp U sv. Urbana, položený na svahu nad tím vším, je až překvapivě příjemný. V půl deváté už je tu jen noční služba. Bere si od nás občanky, že to zaplatíme ráno, a posílá nás na jednu ze dvou teras se utábořit. Prý tam snad ještě nějaké místo je. To bylo dost výstižné, obsazujeme zřejmě poslední volný plac v celém kempu. Mimochodem, většinu osazenstva kempu tvoří Češi. Ale na konci víkendu se to vylidňuje; nevím, zda je tu takový nátřesk pravidelně každá víkend, nebo speciálně jen tento, kdy jsme se zrovna trefili do jakýchsi slavností lidových řemesel.

Cena za kemp je skutečně až překvapivě nízká (8 euro za auto se stanem bez ohledu na to, kolik či jak velkých stanů si posádka toho auta postaví, 3 eura za dospěláky a 2 za děti od tří do patnácti let) s ohledem na to, jaké má perfektní zázemí – mimo jiné kuchyňku s varnými deskami či speciální koupelnu pro mimina s vyvýšenou vanou. Trochu problém je, že zlevněné vstupné do termálních bazénů, které se původně jeví jako možnost, se nakonec vyklube více méně jako povinnost; připočítávají ho ke kempovnému automaticky bez ohledu na to, kolikrát do toho bazénu vlastně chceš. Zřejmě vůbec nepočítají, že by tu tábořil někdo z jiného důvodu, než je návštěva jejich bazénů. Možná by se to ještě dalo uhádat, pokud by člověk do bazénů skutečně VÚBEC nechtěl, ale variantu jeden den jo, druhý ne nějak nedokáží zúřadovat. Alespoň že nepřipočítávají bazén ke každé noci, ale pouze za dny mezi nimi (tedy tři noci = dva vstupy do bazénu).

(Když druhého dne volá babička, ptá se, kde jsme a my jí sdělujeme, že „v nějaké Podhájské″, oznamuje nám, že jsou to přeci „nejvyhlášenější lázně na Slovensku, s vodou jak v Mrtvém moři″)

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku