SLOVINSKO 2006

Moře na obzoru

Vlak dále k jihu je úplně jiný, než ty dosavadní. Možná tím, že už uhýbáme z hlavní elektrifikované trati. A nebo že jede až do Chorvatska. Ale také velice příjemný a pohodlný. A s fajn průvodčím. Vysadil nás v Prešnici. Dokonale opuštěné nádražíčko. Ale k našemu velkému překvapení navzdory mapě nikoli v divočině, ale přímo na okraji vesnice. Opice spásají třešně, a pak vyrážíme do hor. Ke kostelu dole ve vsi nescházíme, byť jeho kamenná zvonice vypadá zajímavě. Značky slovinské transverzály nacházíme kupodivu v pohodě. Zřejmě jediná solidně značená trasa v zemi.

Stoupáme úbočím svahu na hřeben Čičariji. Kolem nízký řídký les složený převážně z onoho cizokrajného jasanu a z habrovce. Opět plno ještěrek. Sem tam se objeví i jakási ohromná zelená. Opice se jaly chytat koníky, kterých je tu taktéž požehnaně, takže cesta i přes šílené vedro ubíhá rychle.

Nad námi se objevují vápencové skalky. Drápeme se na ně. Před námi (respektive pod námi) se poprvé objevuje moře. Přístav Terst. Jestli všechno vyjde podle plánu, už bychom měli odtud k moři dojít pěšky.

Výše v okolí cesty monokultura černé borovice. Dost fádní. Vylézáme do sedla s loukami a opět pěknými výhledy. Křížíme štěrkovou „silničku“ od Harplje a vstupujeme pro změnu do porostu překrásně pokroucených buků.

Holky chtějí nějaké tábořiště s výhledem na moře. Jedno takové nacházíme na úpatí Grmady, na samé hranici chráněného území. Kromě výhledu na Terstský záliv má ještě jednu velkou přednost – zralé lesní jahody. A jednu velkou nevýhodu – šíleně nerovný terén!

Nějakou dobu se zapadající slunce malebně zrcadlí v mořské hladině, pak mizí v mracích na obzoru. Divadlo však pokračuje – přístav se postupně rozsvěcí tisíci světel, v dálce bliká nějaký maják. To stojí i za trochu zpřelámaný hřbet J.

Ráno se již na tranzverzálu nevracíme a drápeme se přímou pěšinou na vrchol Grmady. Nádherný výhled i přes to, že je dnes hodně zamlženo. Nízké bílé růže, hořečky a další zajímavé horské květiny. Poletuje tu spoustu různých motýlů – mimo jiné opět jasoni dymnivkoví a otakárci ovocní.

Na sousední Slavnik je to už jen kousek. Je tu hodně podobná květena, jako na Hrušici – drobné lilie, bledě modrý „len“, kýchavice… Také nějaké vyšší modré kosatce. Jinak ale tenhle kopec nic moc. Nepříliš vzhledná turistická chata, televizní vysílače a další doprovodné stavby zaneřádily celé temeno. „Turisté“ jezdí téměř až na vrchol autem. „Vrcholem“ přechodu Čičariji pro nás zůstává jednoznačně Grmada.

Na vrcholu opět výhledová růžice se zapuštěnou „pečetí“. Na rozdíl od Svatého Lovrence tu však schází vrcholová schránka s razítkovacím polštářkem. Vzdát se vrcholového razítka do deníků se nám příliš nechce. Po chvíli přemýšlení tedy zkouším „počmárat“ pečeť obyčejnou tužkou. Hurá, funguje! A otisk je dokonce daleko kvalitnější, než ten „polštářkový“ na Lovrenci.

Odtud konečně také vidíme v plné kráse naši další cestu. Istrie vypadá každopádně mnohem kopcovitější, než jsem si ji z map a popisů představoval. A také mnohem lesnatější. Poprvé mě napadá, že dojít odtud pěšky k moři nebude zas až taková švanda…

Na lavičce u chaty (ve všední dny zavřené) obědváme, opice chvíli blbnou na kolotoči. Pak scházíme hezky strmou cestou do Podgorje. Cesta je značena na místní poměry docela dobře. Na křižovatce ve vsi je studna, ale teče z ní tak žlutá voda, že dobírání vody raději dobíráme na později. Ve vsi snad bude ještě nějaká příležitost. Opodál posávající starší paní se ptám na obchod. Říká něco o dolním konci vsi a ukazuje doprava – směrem k nádraží. Prý je tam obchod i hospoda. Bohužel tam nacházíme pouze hostinec, po obchodu ani památky. Tedy nám s ohledem na stav našich zásob nezbývá, než jít do hospody. (Ne že bychom už zase všechno snědli, ale s ohledem na opice si nemůžeme dovolit zůstat úplně bez jídla a nevíme co nás čeká dál – možnost průběžného doplňování proviantu je tu rozhodně výrazně horší, než jsme očekávali.) Jídla jsou tu vesměs dost drahá. Dáváme si hovězí polévku (400 tolarů) a palačinky „s čokoládou a ořechem“ (z čehož nakonec vylezl nugát – za 450 tolarů). Oboje ovšem velmi dobré, to nutno uznat. Po obědě jsme ještě opicím slíbili zmrzliny, když budou dobře baštit. To jsme si ovšem dali! Navzdory jídelnímu lístku neměli kopečkovou za 150 tolarů, ale pouze klasickou Algidu po 350. Což jsme zjistili až při placení.

Na nádraží chceme konečně dobrat vodu. Marně však hledáme nějaký hydrant. Ptám se kolemjdoucího nádražáka a ten mě zve, ať si ji natočím v jejich kuchyňce. Sedíme pod velikým platanem, popíjíme výbornou ledovou vodu (hned dle hesla „podej prst…“ dotáčíme ještě jednu rundu) a je fajn.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku