SLOVINSKO 2006

Krški rob

Cesta z Podgorje je dost fádní. Široké lesní cesty monokulturou černé borovice. Ale orientačně poměrně dobré (i když si pro jistotu hraju s buzolou na každé křižovatce). Konečně nacházíme „turistickou značku“, kterou jsem vyčetl na informační tabuli v Podgorje. Spočívá v modrých flecích na kamenech v cestě. Ale lepší něco než nic. Přecházíme koleje. V ohradě opice obdivují několik koní s jedním hříbětem. A pak se ocitáme na hraně skalního útesu s krásným výhledem na nedaleký vrch Jampršník se skalními srázy a na Hrastovlje dole v údolí. Tak tohle je tedy ten Krški rob – „okraj krasu“, jak by se snad dal tenhleten zvláštní název přeložit.

Pokračujeme po modrých flecích. Kolem krasové louky s keři, řadou zajímavých květin (nějaké výrazné pcháče) a spoustou hmyzu (zejména ploštic, a pak také jakýsi žlutočerný motýlek snad z příbuzenstva vřetenušek). Přicházíme na další skalní ostroh. Tentokrát se otevírá výhled na druhou stranu skalních srázů – snad ještě úchvatnější, než ten předešlý. Hluboko pod námi ohromná serpentina železniční trati, na obzoru nejdelší dálniční most Slovinska. A přímo pod útesem „benátská věž“ nad Podpečí.

Dáváme si svačinu a začínáme sestupovat stezkou k věži. Ta je sice uzavřená, ale z „pavláčky“ před vstupem se otvírá další panoramatický výhled. Pod věží je stezka čím dál strmější, zajištěná řetězy. Níže ovšem zajištění chybí. Čarodějka je poněkud nervózní a propadá panice. Nicméně šťastně se dostáváme dolů, pouze jsem si nějak hejbnul koleno. Vůbec však není zřejmé, kudy pokračuje značená stezka na Zanigrad. Hmm, teď by se hodila ta turistická mapa. Jenže kde ji vzít, když je k nesehnání? Nechávám tedy holky odpočinout na krajnici a sám se vydávám na průzkum Podpeče.

Vesnice je tak možná ze třetiny opuštěná. Má úžasnou atmosféru. Malé kamenné domky nalepené těsně na sebe jak někde v židovské čtvrti, některé prokazatelně se středověkými prvky. Mezi tím fíkusy a moruše. Na hřbitově kostelík s jakýmisi dvěma mramorovými reliéfy na průčelí a před ním volně visící ohromný zvon. Turistická značka či alespoň cesta naším směrem však nikde. Ptám se na cestu jednoho zamračeného dědy. Neřekl slovo, jen mávl rukou kamsi, což mohlo znamenat výše položenou cestu stejně jako silnici. Ta cesta mi připadá reálnější. Jdu tedy pro holky a scházíme na ní. Z ohrady nás pozoruje poník a chlápek. Dost nedůvěřivě (ten chlápek). Brzo zjišťujeme proč – ta cesta mu míří přímo do zahrady. Ale že by něco kváknul, to ne! Vracet se nám nechce, snažíme se ji nějak obejít. Jalovcové křoviny, hrozná cesta. Nakonec to vzdáváme a vylézáme po jakési navážce zpátky na silnici. No, opice však této zacházky rozhodně nelitovaly. Viděly díky ní stádo ovcí a koz i s mláďaty a našly spoustu malých mušliček (asi nějaký starý mořský náplav).

Jdeme ještě kousek po silnici a nacházíme pěknou cestu doprava. Snad tedy konečně onen sestup do Zanigradu. Uvidíme zítra. Pro dnešek si tu nacházíme pěkný plácek na táboření. Sakra, ty černé borovice ale píchají!

Ráno si trošku přivstáváme. Vydáváme se po včera objevené cestě – a po pár stech metrech končíme opět v plotech! Tak holt znovu zpátky na silnici. Čarodějka propadá skepsi… A já už mám toho bloudění upřímně řečeno taky dost. Ptáme se na cestu protijdoucí babky s náručí kopretin. Prý ještě kousek po silnici a u vodojemu doprava. Jdeme a jdeme… vodojem nikde… a cesta také ne. Pak je vlevo cosi, co by se při velké fantazii dalo považovat za vodojem. Ale cesta stále nikde. Rozhoduji se vzít to stepí přímo přes skalnatý hřebínek. I přes Čarodějky zděšeno-naštvaný kukuč. Nahoře konečně nacházíme vodojem. Ale cesta od něj jde úplně na opačnou stranu, než potřebujeme. Možná je to jen jakási serpentýna v prudkém svahu. Ale nějak nemám odvahu to zjišťovat. Přes protesty uhýbám na sotva znatelnou pěšinkou naším směrem. Prodíráme se hustým křovím (čím blíž k moři, tím je pichlavější). Až konečně scházíme na pohodlnou cestu, přecházíme dráhu a ocitáme se v osadě Zanigrad. Tedy osada je silné slovo. Baráků, že bys je na prstech jedné ruky spočítal, a z toho jen jediný obydlený. Na kraji vsi však stojí na hraně skalního útesu nádherný kamenný kostelík. Bohužel uzavřený – také by v něm údajně měly být nějaké fresky. Zajímavé je, že nemá takřka žádná okna!

Kde se vzala tu se vzala, před kostelem se objevuje opět turistická značka. Naštěstí. Tou kamzičí stezkou, kterou nás svádí dolů do Hrastovlje, bych se bez značky těžko odvážil jít – vypadala totiž na první (i druhý) pohled zcela neschůdně.

Dole nás vítá úplně jiný svět. Vinice, olivovníky, fikovníky, zralé moruše (já s chutí ožírám, zatímco ostatní znechuceně prskají). Hrastovlje vypadá z dálky hodně nově, moderně, ale při podrobnější prohlídce tu člověk najde také několik starobylých stavení a řadu malebných křivolakých uliček. Na obchod to tu ale nevypadá. Ptám se chlápka, co montuje motorku. Prý není. Tak alespoň prosím o vodu. Vede nás o pár domů dál, cestou se vyptává odkud jsme, odkud a kam jdeme, obdivuje opice, jak pěkně šlapou… a doma, než stačíme naplnit všechny lahve, už nám připravuje buchty, nalévá vlastní víno (skvělé) a zve spolu s manželkou, ať chvíli posedíme a odpočineme si. Moc příjemné. Psychické povzbuzení po všem tom bloudění.

Pak míříme do zdejší turistické atrakce – opevněného kostela plného nástěnných maleb. Připojujeme se k výpravě Slovinců. Je pěkný, ne že ne. Ale při tolika lidech si to člověk vůbec pořádně nevychutná. Jenže než tahle výprava odejde, už se sem tlačí další. Je tu snad větší provoz než na Predjamském hradu. Asi nebyl dobrý nápad chodit sem o víkendu. A také škoda, že se tu nesmí fotit…

Už asi vypadáme hodně zbídačele J. Od Čarodějky průvodkyně v kostele ani nechce vstupné, jiná paní nám jen tak bez ničeho dává dvě jablka…

Na kraji vsi jsou dvě hospody. Na oběd si vybíráme tu, která se na ukazatelích tváří jako turistická chata. Nebyla to dobrá volba. S turistickou chatou v našem slova smyslu to nemá nic společného. Prostě rodinná vilka a na jejím dvorku malá hospoda. Což o to, větším problémem však bylo, že nemají psaný jídelní lístek. Takže jsme se jen horko těžko domlouvali, co si vlastně dát, a navíc bez jakékoliv představy, co to vlastně stojí. Dáváme si polévky. Chyba – zapomněli jsme od včerejška, že tady polévky rozhodně nepatří mezi levná jídla. Navíc hovězí nestojí na rozdíl od včera za nic. Prostě masox. Alespoň že houbovka je dobrá. Na osvěžení objednávám relativně levnou a velmi dobrou citronádu. Čarodějka zkouší místní pivko (Laško). Slušně jí v tomhle horku leze do hlavy.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku