SLOVINSKO 2006

Nocleh pod rozhlednou

Dáváme si delší odpočinek hned v prvním stínu za vsí. Ani nevím, jak dlouho tam pospáváme. Opice zatím pokreslují všechny ubrousky, co sebraly v hospodě.

Pak se začínáme drápat na Lačnu, mohutný byť nevysoký hřeben, oddělující nás od vrchoviny kolem Dragonji. Pěkně strmý výstup. Značka se nám samozřejmě v zápětí ztrácí. Ze dvou možných cest volíme tu více do kopce – jak se brzy ukazuje, tak opět chybně (jak je možné, že správná je vždycky ta méně pravděpodobná varianta?). Když omyl zjišťujeme, už jsme příliš vysoko na to, abychom se vraceli. Takže to rveme porosty ruje a suťovisky přímo vzhůru. Opět skvělé výhledy – na útesy Krškeho robu v celé jejich kráse, na mohutnou železniční serpentinu překonávající jejich výšku, po které co chvíli supí nějaký vlak, i na hřeben Čičariji se Slavnikem v pozadí. Celá naše trasa uplynulých dvou dní jak na dlani.

Na vrcholu nás čeká překvapení. Kovová rozhledna (přístupná po žebřících, ale fakt! stavěná pro turisty – chtěl bych vidět, kdo by tohle u nás zkolaudoval) s nezapomenutelným kruhovým rozhledem. Hory, skály, lesy, moře i vesničky v okolí. A vrcholová plošina pod rozhlednou připomínající park. Řídký porost borovic, keře ruje, „vousaté“ traviny (kavyly), osamělé balvany a kamenné zídky, kolem habrovce s ozdobnými šišticemi. A dřevěný stolek s lavičkami. Na nebi krouží hejna mořských rorýsů a jedno motorové letadýlko. To místo nás na první pohled uchvátilo, byť jsme od něj původně neočekávali o nic víc než překážku v postupu k moři. Okamžitě se rozhodujeme utábořit se tu, i když ještě není ani šest. Trochu odpočinku si zasloužíme.

Večeříme na stole (takový přepych!). Ukládáme opice a lezeme s Čarodějkou znovu na věž. Už se stmívá. Na obzoru svítí přístavy Koper a Terst, v okolí malé osady… a na jihozápadě oheň! Že by si někdo dělal svatojánské ohně o týden dřív? Zdá se, že je to v lese. Když po chvíli rozeznáváme již tři plameny nedaleko od sebe, není pochyb, že jde o lesní požár. Trošku nám zatrne při představě, že právě někde tam bychom v tuhle chvíli nejspíš spali, kdyby nás nezlákal k noclehu tenhle kopec. Chvíli váháme, jestli oheň ohlásit (a tím de facto prozradit, že tu někde nelegálně táboříme), nebo se spolehnout, že ho uvidí i někdo jiný. Ještě chvíli čekáme, a když se zjevně nic neděje, vytáčíme 112. Nejdřív to zkouší Čarodějka s Angličtinou. Cože? Les? Co je s lesem? Létající les? Ale ne, oheň, hoří… Jo hoří, to rozumím. A kde? Telefon přebírám já a se svojí českoslova(i)nštinou se snažím to místo lokalizovat. Jihozápadně od Lačny. Zřejmě někde u osad Popetrje nebo Poletiči. Jo, Lačna. Mezi Kubedem a Hrastovlje. Ale ne, na Lačně nehoří. Z Lačny to vidíme. Jihozápadním směrem. Nevíme přesně kde, neznáme to tu… Pomalu mi dochází, že oni nejspíš vůbec netuší, o které části Slovinska je řeč. Asi jsme se dovolali do nějaké centrály v Ljubljaně či kde. Tak upřesňuji, že Koper. Lačna v Koperu? No to zrovna ne. Občina Koper. Istra. Jo Istra! No, nevím, jestli z toho byli příliš chytří, ale my měli čisté svědomí (a vybitý mobil). A oheň zanedlouho zhasnul…

V noci myslím spadlo pár kapek, ale ráno je už opět jasno, horko, sucho. Ještě jednou si užíváme stolování a naposled lezeme na rozhlednu. Pak vyrážíme dolů do Gračišče. Svižným tempem, protože podle informací získaných včera v Hrastovlje by tam měl být v neděli otevřený nějaký obchod. Nevíme ale přesně do kolika, tak aby nám nezavřeli před nosem. Ani se nenecháváme zlákat směrovkou k jeskyni Liščji hrad. Vlastní vesnici probíháme po okraji. Obchody tušíme dle místních zvyklostí mimo centrum, někde u hlavní silnice. Tušení je správné, informace o otvírací době však ne. Jeden obchod má v neděli zavřeno, druhý je zrušený. Takže opět hospoda. A to jsme si říkali, návštěvy restaurací si necháme pouze na mimořádné příležitosti… Dáváme si pizzu s mořskými potvorami, Myšák opět palačinku s čokoládou a pak ještě druhou. K tomu citronádu a navrch pro opice zmrzlinu. Dobré. Ale hodně drahé. Nechali jsme tu skoro pět a půl tisíce tolarů.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku