SLOVINSKO 2006

Dolina Dragonji

Míříme po silnici do osady Beli Kameň. Úmorné horko. Zapřísaháváme se, že nebudeme experimentovat a budeme se držet jen jasných cest. Tohle předsevzetí nám však vydrží jen k první cestě odbočující do údolí. Dokonce je to tentokrát Čarodějka, kdo velí ke změně směru. Přeci jen nejistá cesta podél potoka vypadá lákavěji než jisté plazení se po rozpáleném asfaltu.

Samozřejmě, že cesta končí v poli. Nalézáme potok, prodíráme se křovím, porostem jedlých kaštanů, ostružiním. Ještě pichlavější, než vše, co jsme dosud potkali. Nedá se ani sednout na zem a trochu si odpočinout. Nakonec to vzdáváme a vylézáme na protější břeh, k osadě Poletiči. Políčka s dýněmi, kukuřicí, bramborami, vínem. U toho pár olivovníků a fíkovníků. A pod námi údolí, kterým bychom rádi prošli. Prý to jde, údolí Dragonji bylo ve slovinských materiálech uváděno jako jedna z turisticky nejzajímavějších oblastí Slovinské Istrie. Jenže kudy dolu? Zas nám schází ta zatracená turistická mapa.

Nacházíme pěšinu mezi políčky. Přes několik terasovitých luk scházíme na větší cestu a při soutoku Dragonji a Štulovce narážíme dokonce na schránku s „vrcholovou“ knihou. Úplně novou – jsou v ní teprve dva zápisy. Přidáváme svoje, chvíli odpočíváme a pak vyrážíme po pěšině údolím. Pěšina je poměrně výrazná, ale nijak značená a místy hodně zarostlá křovím. Průchod není zrovna jednoduchý. Je tu totální divočina. Porosty jasanu, habrovce, dubu, jalovce, ruje, trnek a dalších pichlavých potvor. Místy otevřenější pasáže, asi zarůstající louky. Spousty motýlů a vážek. Určitě to není přirozený porost. Občas tu jsou akáty, černé borovice, kamenné zídky. Rozhodně do něj už ale hodně dlouho nikdo nezasahoval.

Čarodějka v potoku přepírá prádlo. Opice se čachtají. Vždyť už jsme nějakou vodu (nepočítám-li skoro vyschlou bahnitou strouhu před Hrastovlje) nepotkali čtyři dni! Pak pokračujeme dál. Snažíme se držet pěšin co nejblíže vody. Nacházíme malý pěkně zrekonstruovaný vodní mlýnek. Náhon k němu je však zcela bez vody. Buď tu bývalo dříve více vody, nebo pracoval pouze sezónně.

Objevuje se tu jakási modročervená značka. Vůbec nevím, odkud přišla, ani kam vede. Zjevně ale ne údolím, spíše ho kříží napříč zdá se. Občas se podle cesty objevují igelitové fábory. Dvakrát nám pomáhají najít správnou cestu, potřetí nás zavádějí do křoví. Cestu nacházíme až na druhém břehu „řeky“.

V jedné tůni se koupeme. „Krab, krab“, volá Majda. Je tu spoustu raků. Velkých i malých. Jejich objev se pro opice stává jedním z největších zážitků celé cesty (básní o něm před každým ještě dlouhé týdny po návratu). V jiných tůních hejna ryb. Nad řekou místy zajímavé skalní výchozy s výraznými profily pískovcových vrstev.

Vůbec netuším, kde jsme. Nejsou tu žádné orientační body, občasné cesty zcela neodpovídají mojí z webu stažené mapě. Majdu převážně nesu, protože klopýtání divočinou je pro ni ještě mnohem náročnější, než pro nás ostatní. Když docházíme k dalšímu (snad dosud příležitostně obydlenému) mlýnu, odhaduji podle něj, že bychom mohli být tak dva kilometry před soutokem s Rokavou. Přání otcem myšlenky. Když po nějaké době narážíme na dráty vysokého napětí, které se doposavad vždy ukázaly jako spolehlivý orientační bod, začínám tušit tvrdou realitu. Jsme teprve někde pod Borštem, o řadu kilometrů dál od konce údolí, než jsem doufal. Bez zásob a téměř bez vody. A na konci svých sil.

Nalézáme drobný přítok a prohlašujeme ho za pitný. Táboříme, vaříme. Naštěstí nám zbývá ještě několik pytlíkových polévek a trochu ovesných vloček.

V noci plno světlušek. Trochu strašidelné v téhle pustině. Čarodějka má hrůzu z celníků – nejspíš jsme někde pár desítek metrů od chorvatské hranice. Ale stejně je dobře. Za zvuku zurčící vody jsem neusínal ani nepamatuji…

Následujícího dne jsou cesty již výrazně pohodlnější, než včera. Přesto jednou opět končíme v křoví a jednou nevíme kudy kam. Přecházíme řeku v místech, kde by dle mapy měla tvořit státní hranici. Nikde žádná cedule ani patník. Zpátky na slovinské území pak musíme brodit. Proti Rakovu Škocjanu pohodička J.

Pod Laborcem už začíná být údolí civilizovanější. Menší políčka. Řada zpustlých stavení. Cesta stoupá výše do svahu, otvírají se pěkné výhledy na údolí a protější skalnaté srázy. Celkově je ale tenhle úsek monotónnější než včerejší divočina.

Sestupujeme zpátky k řece. Kousek před soutokem s Rokavou nacházíme výrazný skalní práh. Za vyššího stavu vody tu musí být krásný vodopád. Teď tu tečou jen dva čůrky vody, pod nimi je ale pěkná tůň. Jsme na konci putování podél Dragonji. Dáváme delší odpočinek. Holky se koupou, nacházejí dalšího raka, snaží se do rukou chytat rybičky (neúspěšně). Opodál u Rokavy objevuji zdroj vody. Paráda! Vaříme poslední polévku.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku