SLOVINSKO 2006

„Vnitrozemí” Istrie

Opouštíme údolí. Prašná serpentina do Koštabony, ležící až na horní hraně údolí, je v tomhle žáru doopravdy zabíračka. Navíc poponášíme Majdu, protože toho má po včerejšku celkem dost a neustále kňučí. I Myšák je dneska dost ukňouraný. Rozhodujeme se, že sedneme na první autobus, který potkáme, a zbytek k moři již dojedeme.

Než se vydrápeme nahoru, mám toho plné zuby i já. Vesnice je jak po vymření. Tři kostelíky jsou jistě kuriozitou (maně vzpomínám na náš Tetín), ale jinak už jsme cestou potkali i příjemnější vesničky. Možná je to tím, že v tomhle rozpoložení, vedru a s prázdným žaludkem nedokáži místní genius loci náležitě ocenit. Obchod tu samozřejmě není a hospoda jakbysmet. Skupinka protijdoucích školáků napovídá, že nám nejspíš právě ujel jediný odpolední autobus (tipnul bych si tak dle místních zvyklostí). Nikoho, koho by bylo možné zeptat se, zda odtud ještě dneska něco jede, však nevidno. A absence jízdního řádu na autobusové zastávce mě nijak z míry nevyvádí – velmi by mě překvapil opak. Nezbývá, než pokračovat v cestě pěšky. Naším cílem je tři kilometry vzdálené Šmarje. To je centrem celého „istrijského vnitrozemí“, tam určitě nějaký obchod bude.

Jsou odtud pěkné výhledy. Istrie vypadá z tohoto pohledu o něco civilizovaněji, než onehdá ze Slavniku. Možná to bude tím, že tehdy jsme koukali na severní strany kopců, zatímco nyní vidíme převážně jižní. A kde že se pěstuje vinná réva? Ale stejně tu není zemědělství nijak příliš intenzivní. Políčka střídají lesíky a pásy křovin. Dovedu si docela dobře představit – kdyby bylo nejhůř – ještě se tu někde jednu noc utábořit.

Na vrcholu kopce nad vsí už nemůžeme nikdo. Zvažuji možné varianty. Nechat tu holky s batohy a zajít sám na nákup? Čarodějka si vzpomíná, že někde na dně batohu by měl ještě být zbytek kakaa. Opice ho baští suché, já s Čarodějkou si ho mícháme do vody. Energetická bomba zabírá. Zbytek cesty do Šmarje ubíhá jak mávnutím kouzelného proutku. Na začátku vsi se najednou přímo pod námi otevírá úžasný výhled na Koper s mořským zálivem. Na všechny včetně opic působí ten pohled snad ještě povzbudivěji, než kakao. Dneska spíme u moře! I kdybychom tam měli dojít pěšky...

Šmarje, byť je pouhou vsí, má takřka městský charakter (rozhodně víc, než třeba taková Divača). Nacházíme cosi jako náměstí, na jedné straně kostel, na druhé pošta, úřady, obchod a hospoda. Jenže obchod má navzdory místním zvyklostem (otvírací doby do sedmi až osmi večer) pouze do tří. Malér! Naštěstí ani hospoda nedrží místní zvyky a třeba že je pondělí, má otevřeno. Je vůbec dost netypická. Taková úplně normální hospoda, řekl bych. Hodně pití, pár chuťovek k zakousnutí, účtenka načmáraná na kusu papíru, mírně přiožralý, ale velice vstřícný hostinský. Dáváme si ovčí sýr (který tu mají za poloviční cenu, než obvykle). Dostáváme blíže nespecifikované množství, které nemůžeme ani dojíst. Je skutečně lahůdkový. Trochu se děsím, kolik nám za to napočítá, ale šestnáct set tolarů je dalším příjemným překvapením.

Nějaký chlápek se s námi dává do řeči. Odkud jsme, co dělám (no, ne že bych mu to byl schopný slovinsky vysvětlit)… Využívám situace a ptám se na autobus. Po konzultaci se zbytkem hospody odpověď dle očekávání – nic nejede. Ale prý to je už jen kousek, do Izoly tak pět kilometrů. O tom bych se odvážil úspěšně pochybovat. Ujišťuji se, jestli to holky s tím spaním dneska u moře myslely doopravdy vážně. Prý ano. Tak tedy vyrážíme. Stejně by se s každým kilometrem hledalo nějaké místo na přespání čím dál hůř – čím blíž k moři přibývá polí, domů i plotů.

Suneme si to po rozpáleném asfaltu. Na křižovatce s hlavní silnicí veliká mapa rekreačního využití tohohle kraje. Škoda, že něco takového nebylo už pod Koštabonou – zdá se, že jsme tam těsně minuli nějakou hospodu. Ale což, přišly bychom o výborný ovčí sýr…

Jedna lisovna olivového oleje – samozřejmě touto roční dobou mimo provoz. A další dlouhé kilometry… Kolem vinice, kukuřice, místy fazole, brambory, olivy. Gažon – tak fádní vesnici už jsem dlouho neviděl. Poměrně nový nevýrazný kostel, nové a nezajímavé i veškeré baráky. Nad vsí opět krásný výhled na Koper. Trochu váháme, kudy dál. Rozhodujeme se držet silnice. Majdu už výhradně neseme, jinak bychom neměli šanci dojít…

Na nejvyšším místě silnice se pod námi najednou otevírá pohled na Izolu a Piran. Odpolední slunce se odráží v hladině. Pohádkový pohled. Ale není mi tak úplně jasné, kde je vlastně ten kemp, do kterého směřujeme. Někde nad Izolou. Podle informací na webu se mi zdál cenami i polohou optimální.

Po silnici jdeme až na velkou křižovatku. Pak ji opouštíme a pěšinami (kupodivu bez bloudění) scházíme k Izole. Podcházíme dálnici a ptáme se místního zemědělce na další cestu. Prý po asfaltce vlevo. Asfaltka je cyklostezka, podle všeho nejspíš ona bývalá železnička, co tu v první polovině minulého století spojovala pobřežní města. Je tu dochováno několik opěrných zídek. Z jednoho místa se otvírá další pěkný výhled na Izolu s jachetním přístavem. Před tunelem cyklostezku opouštíme a uhýbáme do ulic Jagodie. Opět se ujišťujeme, jdeme-li správně. Zdá se, že jo. Vylézáme na hlavní silnici. Ve stánku s rychlým občerstvením dáváme holkám hranolky s kečupem a všem trochu něco k pití. Už je skoro tma. Kde ten zatracenej kemp je? Už toho máme dneska všichni plné zuby!

Konečně objevujeme šipku „Hotel a camp Belvedere 300 m“. Po chvíli dolézáme do recepce. Odevzdáváme cestovní doklady, dostáváme kartičku na ubytování a visačku s číslem na stan. Ceny příjemné, místo taky. Web zdá se nelhal. Alespoň něco funguje. Na vyhrazeném místě stavíme stan, jdeme se osprchovat, ještě pár SMSek domů, že jsme šťastně dorazily k moři, a může se spát. Kolik jsme toho dneska ušli netuším, ale připadám si jak mrtvola. Klobouk dolů před Myšákem.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku