SLOVINSKO 2006

Dobře utajená pevnost a velké bloudění

Původně jsme odtud chtěli jít přes hřeben Javorniků přímo do Postojny. Ale jsme všichni celkem utahaní, tak volíme náhradní variantu po pohodlnějších a jistějších (jak jsem mylně předpokládal) cestách do Planiny.

Až k dálnici to bylo v pohodě. Pak jsme ovšem uhnuli na špatnou cestu. Zašli jsme si asi tak kilometr a nasbírali stovky klíšťat. Druhý pokus už se podařil. Pohodlná lesní cesta, kolem krasový les plný škrapů a závrtů.

Asi kilometr za železnicí objevuji vpravo od cesty v lese jakousi betonovou zeď. Vzpomněl jsem si, že jsem v jednom z „cestopisů“ na webu četl o jakési staré vojenské pevnosti kdesi v těchto místech. S rozsáhlým podzemím! To bylo příliš lákavé. Stejně je již čas k táboření, tak stavíme nedaleko stan a já vyrážím na obhlídku. V lese kolem křižovatky cest nacházím několik zarostlých základů nějakých objektů, z jednoho vede do podzemí šachta vybavená zrezlým žebříkem. Po něm se neodvážím, nejsem sebevrah. Tak hledám dál. Štěstí mi přeje. Nacházím zcela nenápadnou „díru“ a jí se dostávám do labyrintu úzkých klenutých betonových chodeb. Pak nacházím sestup do hlubších pater, tesaných ve skále. Kdesi u žaludku trochu šimrá strach, ale zvědavost je silnější. Sestupuji dlouhým schodištěm, odbočuji jednou, odbočuji podruhé - a pak mě čeká veliké překvapení. Ocitám se v okně ve stěně hluboké propasti. Zanedlouho nacházím ještě druhé. Od něj vede úzké schodiště stěnou propasti. Vystupuji jím až na horní hranu a tam nacházím informační tabuli. Propast se prý jmenuje Unška koliševka a je jednou z nejhlubších ve Slovinsku. O pevnosti však, dokáži-li to dobře přečíst, ani slova. Opět podzemím se vracím ke stanu. Už se začíná stmívat…

Ráno se vracíme do pevnosti všichni. Protahuji holky částí labyrintu, na povrch vycházíme jiným východem – schodištěm ústícím v pobořeném objektu na hraně propasti. Nadchla dokonce i Čarodějku, která jinak nemůže vojenské pevnosti ani cítit J.

Nabíráme směr na Planinu. Respektive jsme o tom přesvědčeni. Až do chvíle, kdy vycházíme na okraj jakési horské loučky, která tu nikde neměla být. Srovnávám mapu s buzolou a s mírným zděšením zjišťuji, že jsme nejspíš na úbočí Počivalniku – tedy že jsme celou dobu šli místo západním směrem k jihu. Nabíráme znovu směr Planina a asi po kilometru příjemného sestupu si uvědomuji podle polohy sluníčka, že už míříme opět na jih. Takže zase chyba. Čert aby se tady vyznal! Konečně snad ale vím, kde jsme. Zdá se, že míříme na Mačkovec. Krátká strategická porada: co se jídla týče, ještě vydržíme v pohodě z dovezených zásob, ale kritický začíná být stav vody. Od včerejšího odpoledne jsme nepotkali nikde ani kapku. Co nejdříve se musíme dostat do nějaké civilizace. Takže vzdáváme Planinu, která v tu chvíli zůstala úplně bokem (škoda, jeskyně i hrad vypadaly velmi lákavě, ale co se dá dělat), a smiřujeme se s daným směrem.

Cesta je značená jakýmisi červenými srdíčky a žlutými, později i modrými šipkami. Míjíme torzo mohutné Melliwovy jedle a těsně před osadou jakýsi válečný památník. Jedním z nemnoha Mačkoveckých baráků je hospoda. Nejspíš nějaký motorest. Jenže v pondělí zavřená. Zdá se, že pondělí coby den zavírací platí i ve Slovinsku. Alespoň si říkáme o vodu. Poněkud nerudný chlapík (maně si vzpomínám na Cimrmanovu Hospodu na mýtince) nám ukazuje kamsi do zahrady. Lavičky, ohniště, odpadkový koš… Ale voda nikde. Pomalu začínám pochybovat, jestli nám dobře rozuměl. Pak konečně nalézáme v přístřešku vodovod.

Kousek nad vsí na kládách u široké lesní silnice si dáváme oběd. Je tu plno zajímavých brouků. Zejména zelení chrobáci a nádherný veliký tesařík kozlíček višňový. “Takováhle dálnice, to je jak někam do vojenského prostoru”, prohazuje spíše konverzačně Čarodějka. V tu chvíli ještě netuší, že za chvilku se doopravdy octneme před vraty, ozdobenými ostnatým drátem a znakem slovinského ministerstva obrany.

Takže opět změna směru. Kus zpátky a přes Kolišev vrh. Cesta mezi vápencovými skalkami asi po půl druhém kilometru končí. Tady už ale alespoň není les samý závrt. Takže nabíráme podle buzoly směr severozápad, přes malý hřebínek přelézáme na vrstevnicovou lesní cestu a po dvou kilometrech jsme ve vsi Lohača.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku