SLOVINSKO 2006

Louky plné květin

Ve Lohači opět doplňujeme zásoby vody. Přímo nad námi se vypíná lučinatý nejjižnější hřeben Hrušice. Jestli pokračovat na Predjamu po silnici nebo poněkud náročnější (ale zjevně zajímavější) cestou po oněch kopečcích necháváme na opicích. K mé spokojenosti se bez váhání rozhodují pro hory. Pohodlná cesta stoupá zalesněným svahem Petričeva hribu. Nad námi i pod námi srázy porostlé hezkými bučinami. Předjíždí nás několik aut. Dokonce i škodovky. Nikdy bych nevěřil, že dokáží takovýhle krpál vyjet!

Ze sedla je nádherný výhled. Na Petričev hrib, na Lipovec a zejména na protější hřebeny Javorniků. Odpočíváme. Všude kolem plno květin. Kýchavice, drobné oranžové lilie, jakési velkokvěté lny, nízké modré kosatce, opět několik různých druhů orchidejí. A spousty dalších, které vůbec neznám (což zase není až tak nic divného). Při další cestě hojná jakási přes metr vysoká rostlina s trsy bílých hvězdicovitých květů – snad taky nějaká lilie či čert ví co. Na květinách plno drobných zlatohlávků. Lyšaj smrtihlav. Další krásné výhledy – mimo jiné i na velkolepý masív Nanosu a na Sněžnik, nejvyšší nealpský vrchol Slovinska. Horská idylka. Ovšem jen do chvíle, kdy pod Špilnikem končíme v pastvinách. Vpravo dráty, vlevo dráty a před námi jakbysmet. Cesta malovaná v mapě zjevně neexistuje. Nějaký chlápek tu zrovna ohrazení opravuje, tak se ptáme na cestu. Posílá nás skrze pastviny. Směr jasný - vrcholek Svatého Lovrence nelze přehlédnout. Ale cesta je to o zlámání nohy. Prodíráme se řídkými borovicemi a onou záhadnou bílou květinou, klopýtáme o ohromné drny, a to vše na úbočí poměrně prudkého svahu.

V lese konečně opět nacházíme cestu. Scházíme do sedla mezi Špilnikem a Svatým Lovrencem a rozhodujeme se zde utábořit. Nacházíme pěkné místečko v kotlině nedaleko cesty. Jenže v tu chvíli přijíždí auto, zastavuje a vystupuje z něj nějaký chlapík v zeleném. Nemůže nás nevidět a neslyšet. I když ho zjevně nezajímáme, Čarodějka je nervózní a chce pryč. Jedinou alternativou je však vylézt na Svatý Lovrenc a doufat, že tam bude nějaká plošina vhodná k táboření. I přes varování, že je to hrozný stoupák, trvá na svém.

Výstup je skutečně vražedný. Žádná cesta nahoru navzdory mapě dole ve vsi z téhle strany neexistuje. Lezeme po čtyřech. Doslova. Všichni čtyři. Odměnou je však krásné místečko u kamenné kaple, s lavičkami a ohništěm a s nádherným výhledem. Poprvé a naposled za celou cestu se zde odvažujeme udělat oheň. V lese kolem spousty různých zvuků. Hlavně veverky vyvádějí psí kusy. Za každým kamenem člověk čeká medvěda… Na obzoru vychází za hřebenem Javorniků rudý úplněk.

Ráno je Majdě zle. Stěžuje se na bolení v krku a zvrací. Znovu usíná a pak zase zvrací. Netušíme, co se stalo. Z klíšťat to snad není, to by se takhle rychle neprojevilo. Takže z únavy? Nebo včera snědla nějakou jedovatou květinu? Nějaká viróza? Či z horka? Není nám do smíchu. Jisté je jen jedno – musíme dolů. Jsem takřka bez vody, ani jídla už není nazbyt a nějakou pomoc bychom tady, kdyby bylo nejhůř, dost obtížně sháněli.

Zatímco Majda dospává, obhlížím okolí. Nejsme na vrcholu, ten je ještě kus nad námi. Je odtud nádherný výhled, létají tu otakárci a jasoni dymnivkoví. Je tu vrcholová schránka a také vrcholové razítko (kovová pečeť) zapuštěná do sloupku s výhledovou růžicí. Jó, tohle by taky mohli u nás zavést...

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku