SLOVINSKO 2006

Sestup do civilizace

Majda se definitivně probouzí v poledne. Úplně dobře nevypadá. Vaříme černý čaj, který v zápětí zvrací. Je hrozné horko. Musíme ale jít.

Nesu Majdu v náručí. Na vrchol to jde kupodivu dobře. Sestup hodně strmou cestou je náročnější. Opět plno zajímavých květin a řada nádherných výhledů. Toho času na to však nemáme příliš čas ani náladu.

Až ke třetí příčné cestě poměrně dobře značené. Pak se ale značky kamsi ztratily. S Majdou v náručí nemám moc možností hrát si s mapou a buzolou. Z mapy si maně pamatuji, že máme jít stále rovně. Tak jdeme cestou, která vypadá nejvíc rovně. Posléze však zjišťujeme, že jdeme opět úplně blbě, příliš k jihu. Jak jsme se nakonec po těch lesních cestičkách do Gorenje vymotali dodnes netuším. Ale povedlo se. Vesnice je to pěkná, stylová, s kamenným kostelíkem – jenomže bez obchodu. Alespoň, zatímco holky odpočívají pod věru svérázným rozcestníkem (foto), v jakési autodílně doplňuji všechny dostupné lahve vodou a zjišťuji, že krám by měl být v sousedním Bukovje. Alespoň tak, to máme při cestě.

V Bukovje nacházíme obchod snadno. Dobře zásobený, ochotná paní, bezproblémová domluva. Kupujeme jeden a půl chleba, máslo, nějaké pudinky, jogurt, sušenky, kousek šunky, nějaký salám, Cocacolu na spravení Majdina žaludku (pár lžiček prý pomáhá) – suma sumárum asi za 350 korun. To není vůbec špatné.

Dobrou polovinu z toho hnedka před obchodem ládujeme do sebe. Včetně Majdy. Poté, co už v Gorenje do sebe hodila bez následků skoro litr tangu, necháváme věcem volný průběh. Když má chuť, ať baští. Ono to nějak dopadne. Každopádně už vypadá mnohem lépe. Šunku s chlebem kombinuje s pudinkem, zapíjí to kolou (jó, kdepak po lžičkách J) – a nezvrací! Uff!

Pokud turistický průvodce nelže, měl by být Predjamský hrad otevřený do sedmi (tomu říkám otevírací doba!). Máme tedy ještě šanci stihnout prohlídku.

Ke hradu je to z Bukovje asi tak 1,5 kilometru po silnici. Majdu raději stále ještě nesu, i když se už tváří, že by klidně ťapala po svých. Nejdříve míjíme u parkoviště plného aut mohutnou lípu a starobylý kostelík, a pak už se před námi objevuje skalní stěna s hradem v plné parádě. Rozhodně nezklamal, i když, pravda, v té monumentální skále vypadá i se svými čtyřmi patry trochu jako trpaslík. Je tři čtvrtě na pět. V pět je poslední prohlídka jeskyně pod hradem. Skvělé! Takže s výraznou slevou kupujeme kombinovanou vstupenku, batohy skládáme se svolením průvodkyně v hradním nádvoří a jdeme do podzemí. Dostáváme akumulátorové svítilny a procházíme jeskynní chodby. Celkem pěkná krápníková výzdoba (i když se zdá, že mrtvá), kovové schodožebříky do vyšších pater… Co je zde však rozhodně nejzajímavější jsou netopýři. Nejprve poletující vysoko nad námi, později i visící. Někteří tak blízko, že by se na ně dalo klidně sáhnout.

Prohlídka vlastního hradu je bez průvodce. Dokonce jsme nepotkali ani nikoho, kdo by nám zkontroloval vstupenky… Hrad byl zjevně nedávno rekonstruován, některé prvky – zejména dřevěné - jsou nové a dost to ruší. Jinak ale zajímavé. Především architektonicky. V některých místnostech jsou instalace s figurínami.

Před odchodem se ještě snažíme v pokladně doptat, jestli odsud náhodou nejede nějaký autobus do Postojny. Jsou moc hodní, málem nám už volají taxíka. Jedna z přítomných průvodkyň lituje, že nás nedokáže narvat do svého příliš malého autíčka. Nakonec kdesi vytelefonovávají, že by snad něco mělo jet ráno pět, pak ve čtvrt na osm školní a kolem druhé odpoledne. Jenže teď je sedm večer. Takže se musíme někde poblíž utábořit. A to hodně rychle, neboť se žene bouřka.

Ještě scházíme k propadání Lokve pod hradem a pak zapadáváme do smrkového mlází asi půl kilometru od vsi. Přímo u cesty, ale to je v tuto chvíli všem fuk. Dokonce i Čarodějce. Stan stavíme již v počínajícím slejváku. Ani nevaříme. Než se stihneme zahrabat do spacáků, už to kolem bouří.

Bouřka se honila kolem celou noc. Chvílemi to dunělo jak lavina. Když nás však ve tři čtvrti na šest budí budík, už neprší. Jen se všude válí hrozná mlha. Bleskové balení a rychle na autobus.

Pokud tedy skutečně jede… Na parkovišti u kaple, odkud má údajně odjíždět, není po nějaké autobusové zastávce vidu ani slechu. A po lidech, kteří by s ním snad chtěli jet, také ne, což je mnohem vážnější. Konečně těsně před čtvrt přichází jedna školačka. A v zápětí přijíždí autobus.

Z cesty toho přes mlhu moc nevidíme. Jen ohromné megaparkoviště u Postojenských jeskyní. Nějak ani nelituji, že jsem je do svého programu nezařadili – tohle když se zaplní, to musí být strašné…

Autobus nás vyhazuje kousek od centra Postojny. Do odjezdu vlaku máme asi hodinu a půl času. – za tu dobu bychom se měli nasnídat, dokoupit zásoby na další dny a najít nádraží. Takže popořadě. Snídani jsme zvládli v cukrárně na náměstí. Tři skvělé horké čokolády a jedno kapučíno za stovku (v přepočtu) – nádhera. O to větší šok je ovoce na tržišti – meruňky i třešně za 700 SIT za kilo, tedy také téměř stovka! Potraviny dokupujeme v Merkatoru. Před další cestou se ještě pro jistotu pokouším sehnat turistickou mapu jižní části Krasu a Istrie (byť už jsem se přesvědčil, že ve finále stejně moc platná není). V knihkupectví i v turistickém informačním středisku. Ale marně.

Nádraží na okraji města nacházíme relativně snadno. Na dvoje doptání. Před ním stojí parní mašina. Jako skoro na všech větších nádražích ve Slovinsku. Kupuji lístky do Divači a likvidujeme část nakoupených zásob. Na záchodě mě poněkud mate tabulka „kaditi zaprevedano“ – pro jistotu odkládám svojí potřebu až do vlaku (její pravý význam zjišťuji až o několik dní později, když jí potkávám znovu, tentokrát však na náměstí a doplněnou přeškrtnutou cigaretou J).

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku