SLOVINSKO 2006

Park Škocjanske jame

Nám již známý červený vláček nás bezpečně přemisťuje do Divači. Krajina se s další jízdou k jihu dost výrazně mění. Kolem převažují řídké porosty borovic a plochy spíše lesostepního charakteru. Železnici lemují mohutné kamenné hradby, údajně ochrana proti závějím. To si v tomhle horku ani pořádně nedokážu představit.

V Divači na nádraží nás čeká – jak jinak – opět parní lokomotiva. Čarodějka objevuje na záchodě teplou vodu, a tak toho využívá k přeprání části špinavého prádla. Sušíme ho pak cestou na batozích… Do města nezacházíme. Dle směrovek s piktogramem míříme do parku Škocjanske jame. Nejprve přes dvojitou křižovatku, pak asi kilometřík do vsi Dolnje Ležeče s pěkným kostelíkem. A dál už pěšinou mezi spoustou křovin. Na zdejší poměry cesta velmi dobře značena. A když potkáváme Planinskou transverzálu – turistickou trasu vinoucí se napříč celým Slovinskem – máme tu čest vidět dokonce poprvé (a více méně naposled!) téměř normální turistický rozcestník.

Dle mapy míjíme několik propastí, v křoví ale nejsou vidět. Rostou tu úplně jiné dřeviny, než kolem Postojny. Hodně se tu vyskytuje ruj vlasatá a břečťan, pak jakési zvláštní javory s trojlaločnatými listy, nějaký místní druh jasanu a také plstnatý dub – snad cer.

Chvíli odpočíváme na vyhlídce nad propastí Lisičina, pak potkáváme místní naučnou stezku, obdivujeme nádherný výhled na Velkou dolinu se škocjanským kostelíkem v pozadí – a potom už přicházíme do návštěvnického centra parku. Je tu pokladna jeskyní, prodejna suvenýrů, restaurace a cosi, co se tváří jako informační středisko, ale ve skutečnosti není ničím víc než místností s několika nástěnkami. Opětovně se snažím sehnat turistickou mapu Istrie, opětovně neúspěšně. Mají pouze podrobnou mapu vlastního parku. Kupuji tedy alespoň tu, byť za 700 SIT mi přijde setsakra drahá na to, že pokrývá území sotva několika kilometrů čtverečních (později si ale za tu rozmařilost blahořečím, nejspíš bychom si bez ní zase slušně pobloudili). V jednu jdeme na prohlídku Škocjanských jeskyní. Průvodci nás vedou do nedaleké propasti Globaček a tam, před portálem vstupní štoly, si nás rozdělují do dvou skupin podle jazyka výkladu – slovinsko-anglické a německé. Volba je snadná: Slovinštině rozumíme bez větších problémů, co nám uteče, dokáže snad Čarodějka přeložit z Angličtiny, zatímco Němčina je pro všechny frískou vesnicí. Po průchodu uměle vykutaným tunelem se ocitáme v prvním sále s nádhernou krápníkovou výzdobou. Následující ohromný sál má sice zřícený strop, další ještě větší je však tak nádherný, až oči přecházejí. Žádné zbytečné technické úpravy a skvělé nasvícení. A pak sestupujeme do „Šumících jeskyní“ – podzemního kaňonu řeky Reky, který se zasloužil o zapsání Škocjanských jeskyní na seznam světového dědictví. Sporé, opět velmi působivé nasvícení a burácení řeky kdesi v hlubinách pod námi. Pohádkové. Kdosi před námi to již přirovnal k podzemním sálům Morie z „Pána prstenů“ v dobách její největší slávy. Nezbývá než souhlasit. Můstek přes propast je trochu zklamáním – podle fotek jsem ho čekal trochu „vzdušnější“. Tak to dopadá při příliš velkém očekávání. Ale jinak tyhle jeskyně opravdu nemají chybu. Kaskáda travertinových mís, ohromná závěrečná dvorana osvětlovaná denním světlem a následující výjezd lanovkou z propasti už jsou pouze bonusovými perličkami skvělého zážitku.

Majda z těch všech zážitků usnula. Zatímco tedy s Čarodějkou odpočívají ve stínu návštěvnického centra a Myšák dává přednost dětskému hřišti, já vyrážím na obhlídku nejbližšího okolí. Velmi pěknou, avšak celkem náročnou pěšinou po úzké hrázce mezi Velkou a Malou dolinou a zpátky přes vsi Betanja, Škocjan a Matavun. Zajímavé domky přímořského stylu – s nízkými střechami pokrytými vlnitými taškami a všude se spoustou květin. Fascinují mě střechy z kamenných desek, zachované (nebo spíš možná obnovené) na některých domech. Na okraji Škocjanu navštěvuji dvě stodoly upravené jako malé místní muzeum. Ale nic moc mezi námi. Naštěstí bylo vstupné součástí prohlídky jeskyní, za samostatné vstupné by to rozhodně nestálo. Na škocjanském hřbitově bez problémů nalézám hrob rodáka z Novojičínska Antona Hankeho. V Matavunu naopak neúspěšně pátrám po v mapě uváděné technické památce – lednici. Vracím se asi za tři čtvrtě hodiny – Majda ještě spí. V přilehlé restauraci si dáváme „svačinu“ – jotu (zelňačku), noky s gorgonzolou a s houbami. Výborné, ale dost drahé. (Později zjišťujeme, že přes turisticky exponovanou polohu přímo u vstupu do jedné z největších turistických atrakcí Slovinska kupodivu ne dražší než ve většině jiných restaurací).

Někdy kolem páté vyrážíme společně na další cestu. Znovu procházíme Škocjanem (až teď si všímám ohromného břečťanu na jedné z domovních zdí) a Betanjou a sestupujeme do údolí Reki. Pěšina vpravo zřejmě směřuje k vlastnímu propadání pod Škocjanem, ale vzhledem k pokročilé hodině se držíme značky. Míjíme celkem nevýrazné zříceniny dvou mlýnů a nějaké další budovy, která na mlýn vzhledem ke své poloze výše ve svahu nevypadá. Vše silně porostlé břečťanem. V řece je spousty drobných rybek. Údolí je méně skalnaté, než jsem podle fotografií na webu předpokládal. Ale ošklivé není. Jako vlastní cíl putování by asi neuspělo, ale jako zajímavé zpestření návštěvy jeskyní proč ne. Do nejhezčí pasáže přicházíme pod zříceninami hradu Školj. Stezka tu stoupá strmě skalnatým svahem, údolí má v těchto místech skutečně charakter kaňonu, z několika míst se otvírají pěkné výhledy do údolí a na dominantu škocjanského kostelíku na jeho konci, všude plno ještěrek. Vylézáme k hradu (o němž jsem tajně přemýšlel jako o vhodném nocležišti) a zjišťujeme, že vstupní bránu zdobí uzamčená mříž. Oplocená je i většina pozemků kolem, včetně lesa. Procházíme morušovým sadem a poté odbočujeme po cyklostezce mimo území Parku.

Kolem cesty plantáže třemdavy. Nacházíme pěkný plácek mezi jalovci, v sousedství dvou trsů krásně rudých hvozdíků. Dokonce bez kamení a bez všudypřítomného trnitého býlí. Spousty vůní a cvrlikání cikád. Apartní nocleh!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku