JIŽNÍ SLOVENSKO 2015

Den čtvrtý: Levice a druhý pokus o Horšianskou dolinu

Úterní dopoledne je věnováno nákupům v Levicích. Myšák shání nějaké knížky, které v češtině zatím nevyšly a vyjdou čert ví kdy (sehnala a s potěšením mohu konstatovat, že jí ani Máje nedělá čtení ve slovenštině žádné problémy), Čarodějka boty (ta již tak úspěšná nebyla). Po hodně rozpačitých pocitech ze sobotního večera jsem předpokládal, že jen jukneme na hrad (o kterém se píše, že stojí hned vedle hypermarketu; vzpomínka na Ružomberok děsí) a pomažeme rychle pryč.

Ale překvapivě, teď působí město daleko přívětivěji. No ano, architektonicky je poměrně rozvrácené a ze staré, kdysi jistě velmi krásné zástavby toho moc nezbylo (celou jednu stranu náměstí třeba uzavírá chátrající typicky komunistický dům kultury). Ale jinak, v prostoru jihozápadně od náměstí nacházíme soustavu uliček s řadou příjemných obchůdků, kavárniček… V prostoru bývalého mlýna je trh s ovocem a zeleninou. Hned vedle poměrně rozlehlý park. Supermarket rozhodně není nalepený na hrad, jak jsem se obával, leží dole v údolí, na druhé straně silnice, a při prohlídce hradního areálu není vůbec vidět. A přídavkem lezeme ještě na Kalvárii, obnovené poutní místo, kde jedinou vážnou trhlinou na kráse je fakt, že kříž–rozhledna je otevřen jen dvě hodiny týdne, v neděli odpoledne.

černé moruše na Kalvárii

Nakonec odjíždíme až po druhé hodině. Takže opět odpolední zastávka v kempu u bazénů (horka nepolevují, spíš naopak) a v podvečer druhý pokus o proniknutí do Horšanské doliny. V Malých Krškanech na jižním konci doliny se nám nepodařilo zaparkovat, tak jedeme do Horši. Tady není parkování na návsi problém, nastává však dilema, zda se vydat nahoru a nebo dolu. V dolní části soutěsky by měla být naučná stezka, podle mapy to však vypadá na asfaltku v celé délce. O horní části všichni tvrdí, že není průchozí. To je výzva, kór když je tu na mapkách značený jakýsi mlýn.

Horša je příjemná vesnička s řadou zachovalých starých domků. S hřišťátkem zapomenutým tu někdy v 70. letech (ach ta nostalgie), s pustým kostelem totálně zarostlým chmelem a s právě kvetoucími jedlými kaštany (doteď jsem se nikdy nevšiml poměrně zajímavých samičích květů). Rozhodně mnohem rozlehlejší, než by člověk z mapy soudil. Mlýn je opuštěný, zamčený, dá se ale nahlédnout do mlýnice se zbytky řemenic a také do místnosti, kde bývalo vodní kolo. Kolem rozsáhlé porosty podražce.

Za mlýnem je závora a začíná rezervace. Pohodlná cesta však vede ještě kus, až ke hřišti a kynologickému cvičišti na louce v údolí. Zde jsou také na druhé straně říčky nějaké chatky. Tím civilizace končí, průchozí je to však dál poměrně dobře zřetelnou pěšinou, více méně kopírující nefunkční mlýnský náhon. Ze stráně začínají vystupovat andezitové skalky, terén připomíná prales porostlý břečťanem. Asi tak po kilometru to s ohledem na postupující šero a přibývající komáry vzdáváme a vracíme se k autu, pěšina však kamsi pokračuje a zdá se, že průchozí tato část soutěsky je! Jinou otázkou je, zda je její průchod vzhledem ke statutu národní přírodní rezervace legální.

(Později nalézám na webu reportáž z výpravy do soutěsky, ze které je zřejmé, že soutěska skutečně průchozí je. A zejména tato horní část by měla být velmi pěkná.)

kaštanovník setý

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku