JIŽNÍ SLOVENSKO 2015

Den desátý: Zobor

Poslední stěhování, jedeme do Nitry. První naše kroky vedou do informačního střediska. Ptáme se na nějaké levnější ubytování. Dámy jsou velmi ochotné, vybavené nejrůznějšími katalogy a seznamy, ale dlouho se nechytáme a už to začíná vypadat beznadějně. Někde mají obsazeno, jinam se nedá dovolat. Když se ptám na kemp, posílají mě do Podhájské nebo do Levic. Díky! Nakonec se daří domluvit ubytování v Janíkovcích, což je de facto samostatná vesnice patřící k Nitře, asi 5 km od centra. No, na pěší procházku po městě to není, ale nemůžeme si vybírat.

Oběd v restauraci Špagetka na konci pěší třídy. Vylezlo z toho jakési rychlé občerstvení s těstovinami. No, kdybych věděl, kam lezem, asi bych tam nevlez. Ne že by to nebylo dobré, ale vše na plastu a dokonce i omáčky s různými příchutěmi mají předpřipravené v plastových kelímcích. Prostě velkovýrobna odpadu. A jedny suché těstoviny pro Veverku počítají za standardní dětskou porci. Nojo, poučení pro příště.

A pak hurá do Janíkovec. Apartmán za 35 euro za noc je v poschodí rodinného domku, nesmírně rozlehlý a skvěle vybavený, se třemi samostatnými dvoulůžkovými ložnicemi (www.agrotur.sk). Velmi příjemní majitelé.

Než jsme vše kolem ubytování vyřídili, je už zase odpoledne. takže z původně plánovaného celodenního výletu zbývá podvečerní procházka. Ale možná lépe, horka nepolevila a i v podvečer je stále ještě na padnutí.

Parkujeme u léčebny. Obhlížím pozůstatky Zoborského kláštera, zřejmě teprve nedávno místním okrašlovacím spolkem zpřístupněné veřejnosti (na webech jsou vesměs uváděny jako nepřístupné, respektive obtížně přístupné na žádost v léčebně), a lituji, že jsme tu nebyli o víkendu, kdy v rámci cyrilometodějských oslav probíhaly komentované prohlídky s archeology. Krátká zastávka v občerstvení v léčebně a drápeme se po modré nahoru. Kolem Svoradova pramen s bohužel nepitnou vodou a s odbočkou k velmi zajímavé Svoradově jeskyni, kterou lemuje pozoruhodní křížová cesta, věnovaná jednotlivým slovenským mučedníkům. Nakouknutí na okraj proslavených chráněných Zoborských stepí, kousek do prudkého kopce a pak po valu prehistorického hradiště, po kterém vede naučná stezka. Je to již druhá naučná stezka tady; všeobecná přírodovědně historická křižuje cik cak celé Zoborské vrchy, ale nemá informační tabule, pouze očíslované zastávky. Tahle, značená zelenou značkou cimbuří, je speciálně věnovaná hradišti, obchází ho po valu kolem dokola a tu a tam i nějakou tu informační ceduli má (nikoli však na všech zastávkách). S holkama, kteří se drželi klasické trasy, se potkávám u vysílače na zoborském předvrcholu zvaném Pyramida (554 m n. m.). I přes stavební zásahy (nevím, když už tu straší horní stanice zrušené lanovky, proč ji nechají chátrat a není alespoň využitá jako restaurace; vzhledem k množství lidí, co tu je, by určitě neprodělala) poměrně půvabné místo s krásným výhledem na celou Nitru i okolí. Hlavní vrchol Zoboru (588 m n. m.) zdaleka tak hezký rozhled neposkytuje, ale je se svým skalnatým stepním hřebínkem, vystupujícím z okolních lesů, ještě půvabnější.

A pak už dolů. Nahoře na Zoboru bylo fajn, profukovalo a teplota snesitelná. Ale následný rychlý sestup zpátky do rozpálených nížin, to byla teda rána. Myslel jsme, že to nerozdejchám. Taková horská nemoc naopak.

V devět hodin večer už člověk v Nitře nenakoupí ani v obchoďáku. Naštěstí náš pan domácí nabízí domácí vejce (deset za 2 eura), takže k večeři budou míchaná vajíčka.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku