SLOVINSKO 2006

Saliny

Hned po ránu (no, teda ve čtvrt na jedenáct, abych byl konkrétní) jedeme autobusem přímo od kempu do Lucije. Vysadil nás na jakémsi autobusovém nádraží, které se zdá být centrem celé místní dopravy. Ale nemohu tu najít perón, ze kterého by večer jel autobus zpátky do Izoly. Využívám existence informací – prý tady ne, prý kousek odtud ze světelné křižovatky. Tak fajn.

Nakupujeme a vyrážíme směr Sečovljské saliny. Potkáváme nějaké Angličany, kteří míří stejným směrem. Shodujeme se na pěšině do kopce coby zkratce. Zatímco my snídáme (obědváme ?), oni šplhají – a po chvíli se neúspěšně vracejí. Príma, ušetřili nám kus cesty J. Nezbývá tedy, než tam dojít po poměrně frekventované silnici. Není to ale naštěstí daleko – tak maximálně 2 kilometry.

Platíme vstupné a vyrážíme po asfaltce do nitra salin. První pocity poměrně rozpačité. Část jezírek prázdných, ze silničky není moc vidět. Jen drobné rybky v kanále. Pak přicházíme do návštěvnického centra (úplně jinde, než kde ho inzerují mapky a ukazatele) a koukáme na zajímavý film o těžbě soli. Ochutnáváme, jaký je rozdíl mezi solným květem z hladiny jezírek a hrubou solí z jejich dna. No, rozhodně výrazný! Pár pytlíků solného květu kupujeme jako dárky domů.

Docházíme až na konec asfaltky, kde by údajně měl být solný trh. Není tam nic. Že by jen o víkendech? V místě, kde je návštěvnické centrum značeno na pláncích, stojí několik nijak neoznačených továrních hal. Po delším zkoumání objevuji v jedné z nich záchody a jakousi přednáškovou místnost (uzamčenou). Hlavně, že je tu cedule o podpoře vybudování tohoto centra z fondů Evropské unie!

Potom se ale dostáváme na pěšinu, vedoucí dosud činnou částí solných polí. Ta je skvělá. Hrázky, stavidla (vše ze dřeva), úzké železničky. Pár chlápků tu pobíhá a něco v jezírkách kutí. Potkáváme i první ptáky. Kdesi pod mostem mají hnízda vlaštovky. Je tu jedna březňačka, několik racků… Pak se nádherně předvádí tři rybáci. Jak na divadle. A nakonec spatřujeme i bílou volavku. Pod střechou jedné z budov jsou hnízda nějakých vosiček – neforemné hroudy ze světle hnědého bahna se spoustou otvorů. Přes kanál Dragonji je vidět rozpadlé salinářské domky. Lávka přes kanál do další části je bohužel uzavřená. I tak to je ale pěkné a stojí to za vidění. Do jižní muzejní části už nepůjdeme. Zrekonstruovaná vodní čerpadla by sice byla jistě zajímavá, ale táhnout kvůli tomu v tomhle vedru holky několik kilometrů po silnici až ke druhému vchodu se mi nechce. Nechápu, proč nemohou mít obě části propojené „vnitřkem“.

Nenápadně přesvědčuji ostatní, abychom pro návrat k autobusu zvolili delší, avšak klidnější (a snad i hezčí) trasu kolem poloostrova Seča. Nejdřív jdeme podél kanálu sv. Jeremia. Vpravo vilky s palmami, vlevo na kanálu spoustu různých člunů a loděk zakotvených u dřevěných kůlů a mol nejrůznějších konstrukcí. Působí velmi příjemně.

Na konci kanálu, u jeho ústí do moře, objevujeme několik historických plachetnic. Zřejmě nějaké dílna, která je opravuje či vytváří repliky. Naproti šipka do „zahrady kaktusů“ (vzhledem k tomu, že holky nejsou žádnými obzvláštními ctitelkami kaktusů, nezkoušíme ani nalézt vchod) a restaurace Ribič (kde jsme naopak zakotvili). Asi nejpříjemnější hospůdka, jakou jsme tady na pobřeží objevili. Stylová cihlově červená hacienda, posezení venku pod prastarými olivovníky, za zády moře plné plachetnic. Zkoušíme opět pár rybích specialit. Znovu rizoto a také polévku. Rizoto trochu ostřejší, polévka úplně skvělá. Opice nejedí (což je normální – nad čím se včera olizovaly, dneska ani nevezmou do pusy), já s Čarodějkou si pochutnáváme.

Dále pokračuje po pobřeží už jen pěšina. Vpravo skalní útes, vlevo moře. Holky se chtějí koupat. Proč ne? Jen co vlezou do vody, objevují kraba. Nadšení nezná mezí. Jsou tu dost vlny. Blbnou, jsou spokojené. Já si jen máčím nohy a jistím to ze břehu. Pěkný výhled na Portorož.

Zatahuje se. Což nevadí, alespoň chvíli není takové vedro. Pokračujeme v cestě podél moře, dokud nenarazíme na oplocení kempu Lucia. Ohromný areál. Obcházíme ho, vylézáme do parku Forma Viva. Je tu plno sochařských výtvorů, ale že by mě to nějak zaujalo, to tedy ne. Z větší části na ohromné louce bez stromů, žádná instalace v krajině, stojí jedna vedle druhé, takže se často i navzájem ruší. Jedna plastika snad dokonce představuje srp a kladivo (nebo přeškrtnutý srp?? – není to úplně jasné, ale vzhledem k tomu, že jde o výtvor nějakého Rumuna z roku 1985, verze A je pravděpodobnější¨.

Scházíme do Lucie. Hledáme onu autobusovou zastávku. K mému překvapení navzdory ranní informaci nacházím jízdní řád na Izolu jen kousek za autobusovým nádražím. Po chvíli přijíždí autobus. Hrneme se do něj – ale prý ne, prý ve směru na Izolu staví „pod mostem“. Tak holt vyrážíme ráno naznačeným směrem hledat světelnou křižovatku nebo most. Na křižovatku přicházíme asi po kilometru. Zastávka tu je, most ne. Třeba jsme mu špatně rozuměli… Věřili jsme tomu až do chvíle, kdy kolem nás prosvištěl autobus na Izolu, aniž by zastavil. Vybíhám za ním, vidím, jak zahýbá do boční ulice a staví – pod mostem! No tak tam popocházíme a čekáme na další. Čekáme půl hodiny (běžný interval autobusů na téhle lince) – nic. Jízdní řád samozřejmě nikde. Už se stmívá. Po hodině konečně jede. Dává nám to dohromady za 600 tolarů bez jízdenky. Zjevně do vlastní kapsy. Oficiální cena je vyšší. Ale v tuhle chvíli je nám už všechno jedno. Hlavně že jsme v kempu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku