SLOVINSKO 2006

Lodí do Piranu

Druhý pokus o plavbu do Piranu. Pátek je další den, kdy by snad podle nepříliš důvěryhodných informací místní informační kanceláře mělo něco jet. Dopoledne probíhá zhruba jako předevčírem. Nákup na trhu, v Merkatoru, koupání. Jen na pláži jsme o hodinu dřív. A vidíme, jak odjíždí loď! To snad není množné! Že by v pátek jezdila pro změnu v jedenáct?

No, do té dvanácté čekáme. Naštěstí. S blížícím se polednem pozorujeme na obzoru jakýsi flíček, postupně se měnící v loď. Pak už dalekohledem přečteme jméno. Portorož! Jsme odhodlání jet s ní kamkoliv (samozřejmě s určitými limity – obsahem naší peněženky a faktem, že cestovní doklady máme v „úschově“ v kempu). Máme ale štěstí. Skutečně jede do Portorože. Hurá! A ještě je daleko levnější, než jsme předpokládali (8 euro za dospělého, děti zdarma).

Plavba je velice příjemná. Zejména poskytuje moc pěkné výhledy na Strunjanské útesy. Lidí na lodi není moc (což není divu, když se člověk téměř nemá šanci dozvědět, že jezdí a kdy), takže se dá bez problémů volně pohybovat po celé palubě a sledovat všechny strany. Na dolní palubě skupinka lidí baští – ty to mají zřejmě jako okružní jízdu.

Loď zastavuje v Piranu. Nevím, možná speciálně kvůli nám, protože původně tvrdili, že do piranského přístavu nezajíždějí… Přístav malý, příjemný. Vjezd uzavírají dva majáčky – fialový a zelený. Nejmajákovitější majáky, jaké jsme na slovinském pobřeží potkali (třebaže spíše připomínají starou trafiku). A přímo proti přístavu budova akvária. Pro opice jeden z cílů návštěvy Piranu. Vstupné celkem vysoké – za dospělého téměř stovka (700 tolarů), za děti jen nepatrně méně (600 tolarů). Ve dvou místnostech řada poměrně malých akvárií. Ale velice pěkně dělané, to se musí nechat. Zaměřené hlavně na „mořskou žoužel“ – různé hvězdice, mořské koníky, chobotnice, ježky, sasanky a podobně. Pochopil-li jsem to dobře, jsou to všechno druhy tady žijící.

Následující bod programu je oběd. Opět si necháváme poradit průvodcem. Usazujeme se ve Staré Gostilnici. Dáváme si rybí polévku a opékaného mečouna. Polévka byla po včerejšku trochu zklamáním – nebyla z ryb, ale z mořských potvor. Nic proti nim, ale na pizze či v rizotu jsou rozhodně lepší. Zato ryba byla báječná.

Pak bloudíme uličkami. Na první pohled působí Piran zpustleji než Izola či Koper, ale má také svoje kouzlo a řadu skvělých míst. Třeba oválný Tartiniho trg otevřený do přístavu. Františkánský klášter s ambity a úžasnou atmosférou (odněkud šel zpěv – nedokázal jsem rozeznat, zda to je reprodukovaná hudba a nebo někdo někde opravdu zpívá, ale bylo to působivé). A hlavně hradby, uzavírající na východě celý poloostrov. Mohutné opevnění s řadou kamenných věží, poskytujícími opravdu skvostný výhled na město i moře. Příjemné je i nábřeží s řadou hospůdek, cukráren a barů (i když podle průvodce prý vysokých cen a nevalné kvality – ale zmrzlinu tu mají dobrou, jako takřka všude).

Holky se chtějí koupat, tak je posílám k moři a sám ještě vyrážím na prohlídku kostela sv. Jiří a na nákup. V kostelním muzeu je toho k vidění trochu méně, než jsem očekával, ale je to pěkné. Konec konců za 1 euro člověk nemůže chtít zázraky… Na zvonici nelezu – myslím, že lepší výhled než hradby by stejně nemohla poskytnout. Cestou na nákup se dokonale zamotávám v úzkých uličkách. Ještě větší bludiště, než Izola.

Příjemnou pěšinou podél pobřežních útesů sbíhám k moři, kde bez problémů nacházím cachtající se holky. Pokračujeme po pobřeží. Míjíme Fiesu. Tady končí pěšina, dál musíme po úpatí skal. Skákání z kamenu na kámen a občasné balancování nad vodou je z počátku zábavné, ale čím dál víc únavné. A přeskakování naháčů ne zcela příjemné (kdyby byly alespoň pěkné J).

Atmosféru dokresluje jedna bárka s rybářem, který tu nejprve vytahuje a pak zase roztahuje sítě. Čas letí. Původně jsme plánovali dojít pěšky až „domů“. Ale teď už je zjevné, že opět vezmeme zavděk autobusem. Docházíme do Strunjanské zátoky, míjíme místní malé saliny (vůbec by nebylo špatné je trochu důkladněji pročuchat, ale holky by mě za takovýhle nápad touto pozdní hodinou nejspíš upálily) a nacházíme jedinou místní autobusovou zastávku. Úplně mimo silnici, pro oba směry zároveň, zdá se. Po chvilce se objevuje mikrobus TAXI a nabízí, že nás doveze do kempu za 600 tolarů. Kývám na to – je to slušná cena, a kdo ví, kdy pojede nějaký bus.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku