JIŽNÍ SLOVENSKO 2015

Den prvý: Hronský Beňadik a tak

Starý Hrozenkov, státní hranice. Jsme na Slovensku.

V Drietomě se stavujeme na oběd. Stylově halušky a strapačky (což jsou v podstatě taky halušky, akorát se zelím). V cenách kolem 3,50. Dobré, jen poněkud malé porce.

Údolí Váhu přejíždíme nedaleko Trenčína (hrad vidět jen jednu chvíli v dálce), u Bánovců nad Bebravou se motáme ve staveništi nového obchvatu a přes Partyzánské (množství podobných jmen obcí na Slovensku mě vždy fascinovalo) míříme do hor. Ty však jen přejedeme, naším cílem jsou nížiny na jihu Slovenska.

První plnohodnotná zastávka je v Hornském Beňadiku. Autem se může zajet až na nádvoří kláštera, který působí poněkud zpustlým dojmem, neadekvátním jeho významu. Volně přístupný je kostel (zrovna plný nějaké sborově se modlící skupiny turistů; poutní místo se nezapře) a křížová chodba s kaplí. Zbytek areálu uzavřen. Co je pro mě velkým překvapením, je rozsah a zachovalost fortifikace.

Ve vsi pod klášterem zíráme do potoka. Po dně se plazí plno „zmijí″. Skoro jak z nějakého hororu. No, nejspíš to budou užovky podplamaté; ale ta klikatá čára i celkové vzezření je dokonale zmijí, potkat je na souši, tak neváhám.

Po žluté značce jdeme k morové kapli na skále nad údolím Hronu. Zajímavá cesta babykovým lesem, se dvěma skalními vyhlídkami do údolí a jednou krásnou mohutnou lípou. Nedávno opravená morová kaple stojí na bývalém velkomoravském hradišti, o tom se však dozvídám až dodatečně, ze zajímavé knížky, na kterou jsem narazil v levickém knihkupectví. V terénu, mapách ani běžných turistických materiálech o něm není ani písmeno.

Zpátky k autu nás ženou černá mračna. Ale nakonec je z nich jen pár kapek.

Do cíle naší dnešní cesty, kempu Margita-Ilona nedaleko Levice, už to je jen pár desítek kilometrů. Nic jsme předem neobjednávali, a tak jsem zvědavý, s jakou nás přijmou. Tenhle týden by měl být ještě mimosezónní a tak chatka vychází skoro stejně draho jako stan, což by bylo příjemné. Pokud jsou nějaké volné.

Jo, volné jsou, Jen mě recepční trochu zaskakuje informací, že oni žádné sezónní a mimosezónní ceny nemají (přitom ceník visí nejen na webu, ale i na dveřích recepce) a snaží se mi vnutit sezónní ceny, dokonce s tvrzením, že „jsou přeci výhodnější“. Nakonec ustupuje, zato nám napočítává plnou taxu i za rok a půl starou Veverku (dle ceníku by měly být děti do tří let zdarma). Posléze nám peníze s omluvou vrací, že mluvila se šéfem a že se spletla. Tak nevím, zda to zkoušela, a nebo byla jen totálně zmatená; skoro bych se snad i přikláněl ke druhé verzi, protože různé zmatky tu zejména zpočátku byly na denním pořádku.

Každopádně jsme tedy v chatce, za 6,5 eura na osobu (plus 2.50 za parkování auta). Klasická kempová chatka, dvě místnosti, v jedné dvě palandy a skříň, ve druhé krom další skříně stůl, čtyři židle, plynový vařič a lednička. Žádný luxus, ale na několik dní pobytu naprosto dostačující. Jednoduché, ale čisté záchody, stejně jako korýtko s pitnou vodou, kousek od chatky, na druhé straně kempu kdyžtak luxusnější zděné zázemí i s kuchyňkou a sprchami (na žetony, které každá osoba jeden na den dostane, další si případně musí za 0,7 eura dokoupit).

V ceně kempu jsou i čtyři termální bazény. Teda, termální. Teplota 25 stupňů zrovna moc termální není. Ale jsou příjemné – jeden obyčejný rekreační, jeden pro malé děti, jeden vyloženě plavecký a jeden na vodní hry. A k tomu 71 metrů dlouhý tobogán, kterým se sice kemp všude chlubí, ale za celý náš pobyt jsme ho nezastihli v provozu. Prý se pouští, když je „dost lidí″, pravil plavčík. Pravda, z počátku nás tram bylo do mariáše, ale ke konci týdne už byl kemp i koupaliště plný, a stejně nic. Zrovna tak otvírací doby bazénů jsou spíš loterie; teoreticky denně od devíti do sedmi (s výjimkou toho největšího, který je v pondělí zavřen), ale mnohdy byly zavřené již v půl sedmé, ten střední byl bez jakékoli informace vypuštěn v neděli… Obdobně se nedalo spolehnout na otvírací doby restaurací. No dobře, mají ještě mimosezónu. Ale tak by to mohli alespoň někam napsat.

Jinak ale v pohodě. Příjemno, čisto, celkem i klid (až na první noc, kdy hulákají čert ví dokdy obyvatelé jedné nedaleké chaty již mimo kemp). A na stromě uprostřed kempu mají hnízdo veverky!

Mimochodem, točí se tu pardubický Pernštejn. Různá česká piva tu potkáváme celkem běžně, vedle dominujícího Staropramene třeba i Poličku či Bernarda… A v podstatě úplně všude je točená kofola (běžná cena 0,20 za decku, v těch nejdražších podnicích 0,30).

Vzhledem k nefunkčnosti zdejších restaurací jedeme na večeři do Levice. Město v sobotu večer jak po vymření. Těch několik málo restaurací (částečně velmi umě poschovávaných před neznalým poutníkem) je obsazeno svatbami. Už to vypadalo na veku v Kauflandu, když nás chlapík, sdělující nám, že má příbuzná v Příbrami, nasměroval do pizzerie u autobusového nádraží. No, žádná výhra to nebyla. Zpětně mohu s čistým svědomím říct, že nejslabší a zároveň téměř nejdražší restaurace, jakou jsme tu potkali. Slepičí vývar sice jen za 1,20, ale zjevně s nějakým přichucovadlem, pizzy kolem 6 euro, zapékaná slaná palačinka 4,50, půllitr kofoly ta 1,30.

A další překvapení, když se vracíme k autu - fontány na poměrně monumentálně (až megalomansky) upraveném náměstí už v devět večer nefungují, přestože mají instalované noční osvětlení; k čemu??

následující kapitola / obsah deníku