Praha

RADOTÍNSKÉ ÚDOLÍ

k.ú. Zadní Kopanina, Radotín, dříve též Slivenec, Kosoř a Lochkov (Pražská plošina / Praha)

Údolí Radotínského potoka mezi Kalinovým mlýnem (kde navazuje na tzv. Chotečské údolí) a Radotínem. V celém území četné přirozené i umělé výchozy vápenců silurského a devonského stáří - významná geologická a paleontologická lokalita. Nejzachovalejší je horní část údolí kolem Taslarova a Maškova mlýna s přirozenými doubravami a suťovými javorolipovými lesy, která spolu s přilehlou Kominickou roklí a Údolím Mlýnského potoka tvoří přírodní rezervaci Radotínské údolí (výměra 130 ha, chráněno od roku 1975, menší část již od roku 1953, evropsky významná lokalita). Zde též také několik krasových jeskyní – Věž nad Taslarovým mlýnem, Pod Vějířem východně od soutoku Mlýnského a Radotínského potoka a Radotínská (Nad Kozákovým mlýnem) ve skalním defilé proti Maškovu mlýnu – patřících k největším jeskyním na území Prahy. Střední část údolí pod osadou Cikánka je silně narušeno dosud činnými lomy Cikánka a Hvížďalka. Pod nimi komplex Lochkovské cementárny, svahy proti ní součástí národní přírodní památky Lochkovský profil s výrazným vrchem Homolka. U cementárny se zleva připojuje Lochkovské údolí a Radotínský potok se láme prudce k jihu. Zde fakticky Radotínské údolí v užším slova smyslu končí, neboť nedaleko pod cementárnou již začíná aglomerace Radotína (tzv. Horní Radotín).

V údolí bývala v minulosti řada mlýnů - v jejich pojmenování je však slušný zmatek, způsobený jednak faktem, že v minulosti držel mnohdy jeden mlynář či příslušníci téhož mlynářského rodu více mlýnů, případně se stěhovali z mlýnu na mlýn, jednak pravděpodobně i kartografickými chybami, vzniklými velkou blízkostí jednotlivých mlýnů (při přepisu z mapy do mapy bylo prostě jméno přiřazeno jinému mlýnu, než ke kterému se vztahovalo původně).

Radotínské údolí je součástí přírodního parku Radotínsko-Chuchelský háj a z větší části též CHKO Český kras.

Taslarův mlýn (Zadní Kopanina č.p. 6)

Též Hořejší kopaninský (kopanský, podkopanský), (Hořejší) Brejchův, Táslerův (?), Jirasův, v geologické literatuře označován někdy jako Vávrův či Vávrovic (? – žádný Vávra není na mlýně doložen). Na současných mapách značen chybně jako Rutický mlýn, stále častěji se k němu (taktéž chybně) přiřazuje i jméno Přední Mašek. Kartografickým omylem je též pojmenování Kozákův mlýn, přiřazené k němu na jedné mapě ve 2. pol. 19. stol - toto jméno patří Maškovu mlýnu.

Mlýn sevřený v úzkém skalnatém údolí tvoří tři budovy, svírající k západu otevřený dvůr. Mlýn byl napájen levobřežním náhonem, který, byť bez vody, v terénu dosud velmi dobře patrný. Suchý ale v terénu dobře zachovalý i rybníček před mlýnem.

V polovině 17. mlýn, mající jedno složení, držel stejně jako sousední Dolejší (= Maškúv) mlýn, mlynář Jan Brejcha. Rod jeho staršího syna Vavřince zde hospodařil až do roku 1853. V letech 1858-1911 drželi mlýn Jirasovi, poté Šubrtovi. Roku 1935 získávají mlýn Olga a František Taslarovi, jejichž potomci vlastní objekt dodnes.

Maškův mlýn (Zadní Kopanina č.p. 7 - nemovitá kulturní památka)

Nejzachovalejší mlýn v Radotínském údolí. Pro odlišení od Maškova mlýna, který stával v místech dnešní Lochkovské cementárny, označován také jako Zadní Mašek. Též Dolejší kopaninský (kopanský, podkopanský), (Dolejší) Brejchův, Urbanův, Kozákův. Již od 1. pol. 19. stol. na mapách též jako Špačkův mlýn – jde však pravděpodobně o kartografický omyl, neboť žádní Špačkové nikdy na mlýně nehospodařili.

Čtyři samostatné budovy (na jižní straně pouze kůlny) uzavírají čtvercový dvůr na levém břehu Radotínského potoka pod jeho soutokem s Mlýnským potokem. Rybníček, ze kterého vede náhon na mlýn, je napájen oběma potoky. Nejstarší západní budova pochází z pol. 17. stol. V severním průčelí této budovy kamenný portál, nad ním nika se sochou sv. Jana Nepomuckého. K západní straně přistavěna novější mlýnice (zřejmě z doby modernizace v pol. 20. stol.). Ve mlýně údajně perfektně zachované a dodnes provozuschopné mlýnské zařízení.

Historie druhého z kopaninských mlýnů je známa od třicetileté války. V té době ho držel, stejně jako Hořejší (= Teslarův) mlýn, Jiří Brejcha. Mlýn byl zřejmě panský, protože vrchnost na něj v té době měla podací právo. Tento větší z obou mlýnů zdědil jeho mladší syn Jiřík. V té době měl 2, později tři složení. Jeho rodina zde hospodařila až do roku 1873 (posledním majitelem byl Jan Urban, manžel Marie Brejchové. V letech 1873-1877 drželi mlýn manželé Václav a Kateřina Kozákovi, poté manželé Kubrichtovi a od roku 1892 Josef Stočes. Roku 1904 získal mlýn Antonín Mašek z mlynářského rodu, spravujícího „Předního Maška“ pod Lochkovem, a přistavěl zde pekárnu. Jeho potomci udržují mlýn dodnes, mlít přestal v roce 1952.

Skály nad Cikánkou

Výrazné vápencové bradlo sestupující nad západním okrajem osady Cikánka od severu k silnici, procházející údolím. Tvořeno sliveneckými vápenci, významné paleontologické naleziště. Porostlé dobře zachovalou skalní stepí. Součást přírodní rezervace Radotínské údolí.

Mlýn Rutice (Radotín č.p. 39)

Též Špačkův mlýn, Cikánecký mlýn. (Jako Špačkův mlýn však na některých mapách uváděn Maškův mlýn, jako Rutický mlýn pak Taslarův mlýn.)

Z mlýna na pravém břehu Radotínského potoka v osadě Cikánka, který původně patřil ke Kosoři, zachována jen dvoupatrová, dnes chátrající mlýnice – obytná i hospodářská část zbořena. V terénu dosud dobře znatelný rybník, který mlýn napájel (nedaleko pod Maškovým mlýnem).

Mlýn připomínán již roku 1402. Další zpráva však pochází až z roku 1704. Mlýn byl zemanský, mlynáři se zde často střídali. Roku 1808 koupil mlýn Jan Mildner a od něj roku 1860 František Špaček. Rodina Špačkova zde hospodařila až do roku 1982 (byť v letech 1890-1901 jen jako nájemci, neboť o mlýn přišli v exekuci). 1938 velká přestavba mlýna - změněn pohon z vodního kola na turbínu. 1939 mlýn uzavřen. Po válce znovu zprovozněn a dokončena přestavba, 1950 však byl provoz mlýna zastaven a o dva roky uzavřen definitivně. Používána směla být pouze turbína k řezání dřeva a k osvětlení osady Cikánka. Koncem 60 let rozebráno strojní zařízení, následně mlýn přestavěn k obytným účelům. Během 90. let se dostal do současného žalostného stavu.

Cikánka

Dnes se jako Cikánka označuje skupina osmi (respektive i s Rutickým mlýnem devíti) domů v kotlině sevřené skalami zhruba v polovině údolí (kdysi na hranici Sliveneckého a Kosořského katastru, dnes k.ú. Radotín). Pojem Cikánka není úplně jednoznačně vymezen (známý hostinec Na Cikánce stával půl kilometru pod dnešní osadou, jako Cikánka jsou tradičně označovány lomy směrem ke Slivenci a často se pod Cikánku řadily i všechny mlýny níže v údolí až po Předního Maška) a je asi poměrně mladý, neboť v 19. stol. se na mapách ještě nevyskytuje - skupina domů v místech dnešní Cikánky je jmenován „Na Kurandě“, pozdější hostinec a přilehlé lomy pak „Ve skále“ (z map se zdá, že jako první se začalo používat jméno Cikánka někdy poč. 20. stol. právě pro lomy, respektive pro stavení dělníků v lomech, poté pro hostinec a až záhy pro celou osadu). Nejstarším stavením (nepočítaje Rutický mlýn) je dnešní chalupa č.p. 24 na západním okraji osady, která zde stála již v 1. pol. 19. stol. (u ní mohutná lípa srdčitá stará cca 170 let, navržená jako památný strom), nejhonosnějším pak chátrající „zámeček″ č.p. 99 v severní části.

Kalinův mlýn

Též Horův mlýn. Honosný patrový mlýn zbořen, jeho místo zavezeno navážkou, pouze v nejsevernější části areálu pod silnicí dochovány nějaké zbytky zdí, snad ohradních (??). Dobře však zachován levobřežní náhon na mlýn, odpojující se již na konci osady Cikánka, i příjezdová cesta ke mlýnu, jdoucí mezi náhonem a vlastním potokem (původně jediná komunikace údolím, procházející přímo dvorem mlýna - dnešní silnice „nad mlýnem“ postavena až před 1. sv. válkou), i s propustkem jalového přepadu.

O starší historii mlýna nejsou žádné zprávy, rozhodně je však značen již na mapách v pol. 18. stol. 1886 kupuje mlýn ve značně špatném stavu Karel Kalina z „Podořešského″ (Kalinova) mlýna v Chotečském údolí. 1919 zde nechal jeho syn vystavět nový moderní válcový mlýn, vybavený turbínou a nejmodernějším zařízením (pro odlišení od Kalinova mlýna v Chotečském údolí pak nazýván Nový či Válcový Kalinův mlýn). Turbína zásobovala elektřinou nejen mlýn, ale i osadu, hostinec a několik domků patřících k lomu. Po otevření nových lomů v okolí (60. léta) mlýn pustne, roku 1985 je zbořen.

lom Špička

Dosud činný lom na levém břehu Radotínského potoka („dobývací prostor Radotín“), otevřený roku 1948. V roce 2004 v něm byla objevena Nedělní jeskyně – nejdelší jeskyně na území Prahy (uváděná délka přes 100 m).

V místech lomu stával Böhmův hostinec Na Cikánce. Byl to rozsáhlý několikakřídlý areál, jehož součástí byla i malá kaple s věží. Soustřeďoval se zde společenský život Radotínského údolí, slavné byly zejména zdejší mlynářské bály, při nichž vyhrávala kapela vytvořená z hudebníků z bezprostředního okolí (mimo jiné i manželé Kalinovi z blízkého mlýna). Usedlost je pod jménem Ve skále na mapách značená již v 1. pol. 19. stol. (ve 2. pol. 19. stol. dokonce jako mlýn – v žádných soupisech mlýnů na Radotínském potoce však není uváděn, takže jde spíše o kartografický omyl). Hostinec vznikl údajně počátkem 20. stol. Zbořen byl ve 2. pol. 20. stol. v souvislosti s otevřením nových lomů.

lom Cikánka

Vápencový lom v levostranném bočním údolíčku Radotínského údolí, severně od lomu Špička. Oficiálně označovány jako „dobývací prostor Slivenec“, na starých mapách jako „Mramorový lom“ (Mramorbruch), někdy též Červená skála. Těžba typických červených devonských vápenců – tzv. Sliveneckých mramorů – v těchto místech probíhala snad již od 13. stol. a byla (s krátkou přestávkou v 17. stol) až do roku 1923 v rukou řádu křížovníků s červenou hvězdou. Cikánka se tak řadí k místům s nejdelší souvislou těžbou dekoračního kamene na světě. Ze zdejších vápenců pochází řada významných pražských objektů, mimo jiné náhrobky biskupů v katedrále sv. Víta, většina náhrobků na Starém židovském hřbitově, výzdoba Národního divadla i některých stanic metra.

Ještě donedávna činný lom dnes opuštěn, částečně zavezen lomovým odpadem. Na náhorní plošině severozápadně od něj rozlehlý fragment stepní vegetace s hojným výskytem kavylu (4,6 ha – největší na území Prahy), chráněný jako národní přírodní památka Cikánka I. V rokli, lemující lom i skalní step na jihozápadě, několik menších dávno opuštěných lůmků – zřejmě nejstarší dochované stopy těžby v této lokalitě. Lomová stěna v severní části rokle, označovaná jako lom Ve skále, odkrývá geologicky a paleontologicky významný profil usazeninami spodního devonu, který je mimo jiné opěrným profilem hranice stupňů lochkov a prag a typickou lokalitou sliveneckých vápenců (dnes chráněn jako přírodní památka Cikánka II). Kdesi v této roklině (ve starém lůmku v jejím západním svahu) by měly být i zbytky kdysi 25 m dlouhé jeskyně Cikánka. Na křižovatce, kde odbočuje z Radotínského údolí silnička k lomu, zajímavě zpracovaný pomník padlým v 1. a 2. sv. válce se státním znakem.

lom Hvížďalka

Rozlehlý dosud činný lom (dobývací prostor o výměře 58 ha) na pravém břehu Radotínského potoka tvoří protějšek lomů Cikánka a Špička. Vjezd do lomu tunelem pod výsypkou. Lom založen roku 1863, velký rozvoj nastal zejména po roce 1959 v souvislosti se stavbou přilehlé Lochkovské cementárny. Zářez silnice spojující lom s cementárnou východně od vlastního lomu odkryl jeden z nejlepších geologických profilů podolským souvrstvím včetně hranic stupňů ludlow-přídolí (opěrný profil k mezinárodnímu stratotypu) a přídolí-lochkov (hranice siluru a devonu). Profil je spolu s přilehlým svahem, na němž se nacházejí staré sběratelské jámy Joachima Barranda od roku 1988 chráněný jako přírodní památka Hvížďalka (1,3 ha). Celé území lomu včetně přírodní památky je pro veřejnost uzavřeno.

bývalá úzkokolejka

Ve svazích levé strany Radotínského údolí mezi lomy na Cikánce a návrším Homolka dobře zachováno těleso bývalé lomové úzkokolejky (rozchod 720 mm), kterou byl kámen svážen do cementárny v Radotíně. Tento úsek vznikl jako poslední, někdy ve 30. letech 20. stol., a fungoval až do konce 50. let. Jde o zřejmě nejlépe dochované pozůstatky této dráhy. Zároveň zářez odkrývá zajímavé geologické profily silurskými a devonskými horninami - kopaninským, požárským a lochkovským souvrstvím, ve svazích nad nimi zachované fragmenty skalní stepi (součást národní přírodní památky Lochkovský profil).

Šarbochův mlýn

Někdy psán též jako Šerbokův (?). Zaniklý mlýn na Radotínském potoce v těsném sousedství dnešní Lochkovské cementárny. Byl to drobnější mlýn, patřící ke Kosoři. Kdy vznikl není známo, jako Zemanův (Semanovskej) mlýn však značen na mapách již v pol. 18. stol. Jeho pozdější jméno bývá odvozováno od Josef Šarboch, který mlýn vyženil před 1. světovou válkou. Jako Šarbochův však jmenován již na mapě stabilního katastru z roku 1840!. Josef Šarboch byl velmi kulturní člověk, který finančně podporoval kulturní a vlastenecké akce a za nímž sem jezdil na “letní byt“ Alois Jirásek. Za války pomáhal okolním obyvatelům, mlel „na černo“ a několik let strávil v koncentračním táboře. Mlýnu se však příliš nevěnoval, nemodernizoval ho, raději při mlýnu postavil reprezentační vilu Mařenka, kterou si pronajímali bohatí hosté. V roce 1958 mlýn zbořen - údajně kvůli lomům pro novou cementárnu. V místě mlýna však žádné lomy nejsou, jen jakási dodnes nevyužitá skladová plocha.

Homolka

Nápadné špičaté návrší severně od Lochkovské cementárny, nad soutokem Radotínského a Lochkovského potoka. Vrch s řadou přirozených skalních výchozů a rozsáhlými fragmenty skalních stepí je součástí národní přírodní památky Lochkovský profil. Na jižním úbočí vrchu při silnici do zadní Kopaniny odkryta tzv. Jehličkova vrása, pojmenovaná na památku geologa Jana Jehličky, velkého znalce Radotínského údolí, který právě na tomto profilu popsal fenomén tzv. zklikacení vrás (pamětní deska s Jehličkovým jménem zde kdysi po vzoru „Barrandovy skály“ umístěná byla ukradena). Severozápadně od vrcholu několik dnes již značně zasutých a zarostlých sběratelských jam, vytvořených tu skalníky pro Joachima Barranda, který z nich získával bohatou zkamenělou faunu hlavonožcových vápenců.

Lochkovská cementárna

Rozlehlý průmyslový komplex na soutoku Radotínského a Lochkovského potoka na místě mlýna, zvaného Přední Mašek, též Drnový, Drnův, U Drnů či „Na Drnu“. Mlýn zmiňován již roku 1654 jako Zemanský. V pol. 18. stol. uváděn jako Nový. V té době (1746) ho koupil Martin Mašek a v jeho rodu zůstal až do roku 1958, kdy byl zbořen. Cementárna vybudována v letech 1959-1961 jako náhrada za v té době již silně zastaralou cementárnu v Radotíně. V té době byla jednou z největších cementáren ve střední Evropě. Zejména svojí prašností znamenala velkou zátěž pro okolní přírodu, celé okolí bylo pokryto silnou cementovou krustou. V 90. letech byly instalovány účinné odlučovače prachu a od té doby se situace výrazně zlepšila. K cementárně vede z Radotína 3 km dlouhá železniční vlečka.

Zajímavosti:

Ø Naleziště řady vzácných druhů teplomilného hmyzu, přičemž pro mnohé z nich jde o výskyt mimo běžnou oblast výskytu či o hranici jeho rozšíření. Z hlediska reliktních druhů hmyzu jde o nejbohatší známou lokalitu v Českém krasu. Zvláštností je i výskyt horských druhů motýlů, známých jinak z nadmořských výšek kolem 1000 m n.m.

Ø Výskyt řady vzácných teplomilných rostlin - mimo jiné třemdava bílá, včelník rakouský, kavyl ivanův, vlnice stepní, oman srstnatý, sasanka lesní, zvonek boloňský, koniklec luční český, z keřů dřín či skalník celokrajný, ze stromů dub šípák. Celkově zde nalezeno na 800 druhů vyšších rostlin, čímž představuje údolí nejcennější část pražské přírody. Též zde lze nalézt vzácné druhy hub (hřib medotrpký, hřib satan, penízovka jarní, několik druhů káčovek...).

Ø Zajímavé tzv. lišejníkové stepi - porosty stepního charakteru s četnými suchomilnými a teplomilnými lišejníky.

Ø V krasových dutinách zde přebývají netopýři - především netopýr černý a netopýr velký.

Ø Dolní část údolí ve 2. pol. 20. stol. vážně poškozena činností Lochkovské cementárny (téměř souvisle pokryto silnou vrstvou prachu), po snížení prašnosti cementárny v 90. letech se rychle regeneruje.

Literatura:

- Jiří Kříž: Geologické památky Prahy (Praha 1999)

- Jan Němec, Vojen Ložek a kol.: Chráněná území ČR 2 - Praha (Praha 1997)

- Jarmila Kubíková, Vojen Ložek, Pavel Špryňar a kol.: Chráněná území ČR XII. - Praha (Brno, Praha 2005)

- Josef Klempera: Vodní mlýny v Čechách III (Praha 2001)

- Radotínský almanach 2000 (Radotín 2000) - web

- kol.: Okolí Prahy, západ - Turistický průvodce ČSFR 38 (Praha 1990)

- Václav Cílek: Radotínské údolí – zásady revitalizace industriální zóny – ad Český kras č. 24 (Beroun 1998) - web

- Území soustavy Natura 2000 – Radotínské údolí (Praha 2005) – web

- Jan Albrecht: Nedělní jeskyně – nejdelší jeskyně na území města Prahy – ad Speleofórum 23 (2004) – web

- Václav Cílek, Milan Korba, Martin Majer: Podzemní Praha (Praha 2008)

- Václav Rybařík: Barrandienské mramory - ad Sborník geologických věd, ložisková geologie sv. 30 (Praha 1992) – web